Označkovaná závodní kobyla

Myslím, že nejsem snad žádná drama queen a rozhodně se nevyžívám v žárlivých scénách. Tím myslím z obou stran. Zároveň je ale opravdu hezké vidět, když chlap jasně dá najevo, že jste “jeho”. A protože víte, že v Milanově bytě to chodí trochu jinak, než ve většině českých domácností, asi nečekáte popis nějaké klasické žárlivé scény, nebo co to vlastně normální lidé dělají. Slovo žárlivost jsem nejspíš tedy vybrala špatně, ale rozumíme si.

Známka

Vše odstartovalo začátkem května, kdy jsem od Milana dostala kovovou známku zhruba velikosti padesátikoruny na řetízku. Bylo na ní vyryto “PROUDLY OWNED BY MM”. Samozřejmě mě zejména to první slovo dojalo až k slzám. Myslela jsem, že budu známku nosit na obojku uvnitř bytu a měla jsem z části pravdu. Milanův záměr ale zahrnoval i možnost mimo byt a bez obojku. Po náročném několikahodinovém výzkumu jsem začala objednávat různé sponky na kundičku a jak přicházely poštou, testovala jsem je. Cílem nebylo najít svorku, která by držela  a způsobovala bolest. Chtěla jsem najít řešení, které nespadne, když na něj známku zavěsím, a zároveň jej vydržím nosit třeba celý den a bude jen lehce nepříjemné.

Nakonec používám nejčastěji tyto tři možnosti: 

1) Kroužky, které jsou na jednom místě rozřízlé a zakončené kuličkami. Nosím na každém pysku jeden a jsou spojené řetízkem ze kterého teprve visí řetízek s mou známkou. Je to nejčastější způsob, jak se pohybuji mimo byt.

2) Svorka, která vypadá jak pinzeta s konci obalenými plastem a která má na sobě kroužek, který ji posouváním k rozšířenému konci svírá. Tu používám, zejména když předpokládám více pohybu, protože mi přijde bezpečnější.

3) Podkůvka, jaké se používají na perly visící přes kundičku. Nasazuje se jakoby shora přes klitoris. Nejsem si v ní tolik jistá a navíc se nejvíc připomíná. Beru si ji téměř výhradně na rande s Milanem.

Příštími odstavci bych vám chtěla trochu přiblížit, jak se mi s mou novou intimní známostí žije. Stále sice neplánuji piercing, který by samozřejmě byl ultimativním řešením. Nicméně už pomalu přecházím z tábora “nikdy, nikdy, nikdy” do “teď ne”.

Naše kanceláře se pomalu otevírají a my se do nich zvolna vracíme. Myslím, že to je ideální příležitost na vytvoření nových návyků a nošení známky mezi nohama k nim rozhodně patří. Dřív bych si mnohé nedovedla představit, ale teď s odstupem a navíc v poloprázdné kanceláři jsem odvážnější. Nebo si to namlouvám a vlastně se chci jen zavděčit Milanovi.

Do práce jdu vždy v sukni a punčochách. Většinou jsou to teď punčochy na podvazky ale někdy si beru samodržky. Vždycky ale beru kroužky na pysky a známku. Teď už jsem zvyklá, ale zezačátku jsem ji vnímala skoro každou minutu. Stále se mi ale líbí ten pocit, když cítím na stehnu ten kus kovu a když při chůzi vnímám, jak se pohybuje. Také si musím dávat mnohem větší pozor, protože kdybych se špatně předklonila, v některých kratších sukních by určitě byla známka vidět.  To celé mě ale neskutečně vzrušuje. Obzvlášť v týdnech na začátku to bylo velmi intenzivní a stále mi to není lhostejné.  

Stalo se to pro mě vlastně už zvykem. Odcházím z bytu, tak si na pysky připnu známku. Občas je to trochu boj s kalhotkami, aby vše fungovalo (známka, až na výjimky, nesmí být pod nimi). Možná ještě vysvětlím, proč zřídka chodím bez kalhotek. Není to něco, co jsem si vybojovala. Milan to tak chce a já plně souhlasím. Důvodem je, abych si vždy plně uvědomila, když mám kalhotky zakázané. Kdybych bez nich chodila běžně, stalo by se z toho něco normálního a vlastně by to ztratilo to kouzlo (nebo moc ponížení). Navíc Milan tvrdí, že když v bytě chodím v pěkném prádle, je to mnohem víc sexy i estetičtější, než kdybych chodila úplně nahá. A když to říká Milan, musí to být pravda.

Sport

Myslím, že už jsem i tady na blogu naznačovala, že lockdowny nebyly k mému tělu úplně shovívavé a možná i že si toho všiml Milan. Chtěla jsem s tím něco udělat a dostalo se mi nejdříve podpory. Potom se nám ta podpora, jak už to tak bývá, trochu zvrtla. 

Když se vracím v pondělí ze svého bytu, máme nový rituál. Obléknu si svoje sportovní prádlo (když mám tedy štěstí a Milan nevymyslí třeba bílé triko v dešti) a jdu ven běhat. Snažím se tvářit, že mám na sobě běžecké krátké kraťásky, ale ve skutečnosti to jsou opravdu sportovní kalhotky, na které by měla přijít ještě jedna vrstva. Když mi chce Milan běh zpříjemnit, dostanu třeba ještě venušiny kuličky, nebo vyloženě za trest anální kolík. Svou známku mám připevněnou svírací pinzetou a snažím se, aby kalhotky vypadaly co nejpřirozeněji. 

Pomalu doběhnu k určené lampě a spustím stopky. Milan jde občas se mnou, nebo se dívá z okna. Po zdolání vytyčené trasy se vracím červená už ne studem, ale úsilím a zastavuji čas. Ten potom v bytě nahlásím Milanovi. Jednoduchým přepočtem (za každých 5s nad 25 minut jedna rána) vypočítám počet ran a zapíšu je na papír. Potom následují dřepy s kettlebellem. Každý chybějící do 30 mi přidá další ránu. 

Pokračuji cvikem, kdy sedím, mám nohy ve vzduchu a dotýkám se medicimbalem jednou země vlevo a hned potom vpravo. Tady je počítání stejné jako u dřepů. Nakonec mě čeká prkno. Tady jsem už většinou nahá a jestli jsem doteď vydržela bez závaží na svorkách, teď už ho většinou mám. Bradavky, pysky, obojí se mému pánovi hodí. Před očima mám položený papír s dosavadním součtem a snažím se vydržet 2 minuty. Čas měří vždycky Milan a já nevím, jak na tom jsem, dokud nepovolím. Za každou chybějící vteřinu dostanu další ránu.

Výprask vždy absolvuji s propocenýma kalhotkama jako roubíkem. Většinou je to potřeba, protože zpravidla dostávám rákoskou. Nejčastěji přes zadek, někdy i přes stehna nebo břicho. Při výprasku jsem z předchozího cvičení tak unavená, že už nemám moc sil vzdorovat a jsem šťastná, když mé povinnosti tím skončí.

Ze začátku bylo ran spousta, ale poslední dobou se mi daří je minimalizovat, dokonce tak, že Milan hrozí, že mi posune laťku, které mám dosáhnout. Zatím se naštěstí omezuje jen na sabotování mého pondělku. Třeba tím, že v neděli musím jít běhat nebo vymyslí nějaké fyzicky velmi náročné mučení. Já ale musím uznat, že tento přístup funguje. Cvičím teď mnohem častěji, cítím se víc fit, než kdykoliv předtím a myslím, že je to na mě i vidět.

Uvědomuji si, že tento příspěvek byl spíše shrnutí a náhled do mého života, než popis konkrétního zážitku. Snad se vám líbil a příště bych se chtěla vrátit k něčemu konkrétnějšímu.