Vězení na horách

 Přemýšlela jsem, proč mě to teď tolik netáhne psát. Náš vztah s Milanem se ustálil a přestože mě to neustále baví a žádný z každodenních rituálů mi nepříjde nudný a každé mučení je stále velmi intenzivní, nevím, jak o tom psát nově. Nejde tedy o to, že bych zážitky neměla, nebo by byly fádní, ale vytrácí se z nich selfbondage a prvky nového, na kterých tento blog stál. Zkusím to tedy trochu oživit, ale sama nevím, jak to půjde. Minulý víkend mě Milan vzal na hory. Tedy to jsem si myslela, když jsem si balila věci.

Pozor, toto není návod a realizace vyžaduje důvěru, zkušenosti a velkou dávku submisivity.

Je čtvrtek večer a odjíždíme z Prahy. V Milanově autě jsou dva páry lyží, zavazadla a my dva. Na jeho přání jsem výrazně nalíčená a na sobě mám upnuté černé minišaty, černé samodržky, kozačky nad kolena s vysokým podpatky. Černá tanga drží dálkově ovládaný vibrátor uvnitř mé kundičky. Venku už je tma, ale i tak na cestu přes město zakrývá můj roubík rouška. Jakmile vyjedeme na dálnici, musím si ji sundat. Konverzace cestou se tedy nekoná, Milan poslouchá audioknihu, která má nejspíš nějaký vztah k jeho práci, ale na mě je příliš odborná, než aby mě zabavila. Těším se na prodloužený víkend na svahu s Milanem a při vibracích vajíčka přemýšlím, čím mi ho nejspíš zpestří.

První zpestření přichází už při check-inu. Roubík si totiž nemohu sundat a tak se snažím maskovat jeho pásek vystupující za rouškou rozpuštěnými vlasy, zatímco Milan vyřizuje formality. Okamžitě po vstupu do našeho apartmánu mi zavazuje oči a zápěstí za zády zajišťuje pouty. Donutí mě kleknout si a mezi mé čelo a zeď dává jeden z papírů, které dostal na recepci. Nesmím se ani pohnout, dokud mi to nedovolí. Slyším, jak prochází apartmán a potom mizí pryč. Moje vajíčko jede naplno, ale já bych byla nadržená i bez něj. Snažím se ale vzrušení v hlavě potlačit, protože jsem nedostala svolení k orgasmu a když tu Milan není, nemohu jej o něj ani požádat. 

Konečně slyším, jak se otevírají dveře a Milan je zpět. Vypne vibrace, zvedne mě za rameno a pevným hlasem mi oznámí, že mě tady žádné lyžování nečeká. Snažím se ho přes roubík prosit, že přeci můžeme spojit mé mučení i sjezdovky, ale dostanu facku, která mi vžene slzy do očí. Je mi jasné, že víkend bude úplně jiný, než jsem si představovala. Připadám si jak dítě, které pošlou na lyžák, balí se, těší se a až když je na místě, řeknou mu, že bude akorát škrabat brambory.

Na zápěstí i kotníky dostávám těžká železná pouta. Místo pásky přes oči mám na hlavě masivní koženou kuklu jen s otvorem na ústa. Nic nevidím, zvuky jsou velmi tlumené, kukla je spojená s velkým obojkem a když spíš cítím, než slyším cvaknutí zámku, který celé utažení kukly zpečetí, jsem už v naprosto submisivní náladě. Milan mě táhne nějaké místnosti. Slyším rachtání řetězu a zaklapnutí zámku. Dostávám odzkoušené nouzové tlačítko původně určené pro seniory, které používáme, když na mě Milan nevidí. Posměšně mi řekne, abych tu na něj ve svém novém pokojíku počkala a pak jen slyším tlumené zabouchnutí dveří.

Začínám postupně zjišťovat svou situaci. Na rukou mám těžká železná pouta spojená jen zámkem za zády. Na kotnících mám podobná, ale je mezi nimi kousek řetězu. Na sobě mám pořád samodržky, tanga a v sobě vibrační vajíčko, které je ale nyní vypnuté. Jako první si u místnosti uvědomuji, že má na zemi dlažbu. Brzy poté zjistím, že jsem nejspíš na záchodě a je tu i umyvadlo. Místnost je také velmi malá a vlastně jediný způsob, jak mít alespoň trochu pohodlí je sedět na sklopeném prkénku. Jsem v malé temné místnosti a mou izolaci podtrhuje silná kožená kukla.

První návštěva

Myslím, že nečekám dlouho a Milan je zpět. Beze slova mě položí tak, aby měl přístup k mým zádům, zadku i nohám a začne je zpracovávat důtkami. Jde na to systematicky, začíná mezi lopatkami a postupně se přesunuje přes zadek až na lýtka a potom zase zpět. Rány samostatně nejsou až tak hrozné, ale je jich jednoduše příliš mnoho. Třetí kolo už mě opravdu bolí. Nejsem spoutaná úplně těsně a tak začnu trochu uhýbat. Milan okamžitě přestane. 

“Drž pevně, nebo si vezmu rákosku!” řekne mi důrazně. Ztuhnu a snažím se neuhýbat i když mi důtky nesnesitelně rozpalují kůži. Vnímám, že Milan začíná častěji měnit ruce. Doufám, že se už unavuje. Další dávku na záda ale už nesnesu a přes veškerou snahu začínám podvědomě uhýbat. 

Na to evidentně Milan čekal a na můj zadek dopadá první rána rákoskou. Přicházejí další, na zadek i na stehna. Už jsem vzdala snahu o důstojnost a slzím do kukly. Milan přestává až ve chvíli, kdy se sebou začínám po každé ráně samovolně škubat. Otáčí mě a než se naděju, dopadají první rány důtkami na má prsa. Už se nedokážu vůbec ovládat a vykřiknu. 

Milan přestane. Brzy mi jasné proč, rozřeže mé kalhotky i punčochy, dá mi je do pusy a přelepí páskou. Nejen, že nemohu křičet ale dokonce se mi mnohem hůře dýchá. Milan mi zatím dává mezi kotníky rozporku. Bojím se, že tuším a proč a mé obavy se brzy naplňují. Důtky se od prsou přesunují níže a přes břicho míří na mou kundičku. Té dávají zabrat stejně jako vnitřní a přední straně stehen. Podle předchozího vzoru, se Milan posouvá po mém těle nahoru a dolů. Já mezitím ztrácím přehled, kde jsem dostala kolik ran, celé tělo mě bolí stejně. To ale ještě nedošlo na finále. Rákoska postupně ničí má prsa, potom vnitřek stehen a nakonec dostanu pár dobře mířených ran přímo přes pičku. Ani nevím, jestli jsem někdy zažila větší celkový výprask. 

Konečně přestane proud ran a já cítím, jak mi Milan z pusy vytahuje roubík a nahrazuje ho svým penisem. Brzy se mi do pusy vystříká aby mi potom nasadil roubík ve tvaru penisu, uvolnil rozporku a místo toho mě řetězem spoutal do kozelce. Odchází a nechává mě na zemi. Unavenou, použitou, bolavou, nahou a jen v kovových poutech a řetězech. Dlaždice jsou nepohodlné a já bych si teď potřebovala odpočinout a nechat se hýčkat. Toho se ale určitě nedočkám.

druhá návštěva

Jsem unavená, ale nedokážu si nijak ulevit. Mám pocit, že se snad čas zastavil a nechává mě naschvál pocítit znovu každou ránu, kterou jsem dostala. Postupně mě kromě prožitého výprasku začínají také bolet unavené svaly z kozelce a kosti ležící na tvrdé dlažbě. Zpočátku se samozřejmě snažím v rámci možností různě hýbat, aby to nebylo tak hrozné, ale časem už bolí úplně všechny možné polohy a mě nezbývá než čekat v naprosté tmě, jestli přijde Milan a něco se změní.

To trvá neskutečně dlouho, ale konečně slyším zvuky. Milan mě nejspíš překračuje a přes kuklu slyším tlumené rány. Potom zase odchází ale brzy se vrací. Uvolňuje řetěz spojující mé kotníky a hned nato se nechává kouřit. Tahá mě u toho bolestivě za bradavky, ale i tak se mu snažím co nejlépe zavděčit. Otáčí mě a s velmi pevnou erekcí proniká do mého zadku. Snažím se rychle se uvolnit, ale i tak je jeho přirážení bolestivé. Cítím jak je nadržený, ale i tak mu trvá dlouho, než se mi konečně vystříká do zadku. Místo mazlení mi jen opět spoutá kotníky k sobě. 

“Máš tu vodu i záchod, nic ti tu nechybí,” je vše, co mi řekne, než odejde. Opravdu, je tu umyvadlo, ze kterého se hned snažím napít. Mám velkou žízeň. Není to ale vůbec jednoduché, nejdřív musím rukama spoutanýma za zády pustit kohoutek a potom se snažit se přímo z něj napít, což není v kukle a poslepu vůbec jednoduché. Zahánění žízně se ukazuje jako velmi vyčerpávající činnost.

Potom se snažím zjistit svou situaci. Kotníky mám řetězem připoutané k trubce za záchodem. Zjišťuji také, že Milan odmontoval ze záchodu prkénko, takže už není příliš možné ho používat jako stoličku. Teď bych se ale chtěla především vyspat. Jenže to se mi vůbec nedaří. Půdorys místnosti je velmi malý a já tak musím ležet zvláštně zkroucená, abych se vůbec na podlahu vešla. Nemyslím si, že jsem zhýčkaná, skoro až pravidelně spím na koberci vedle Milanovi postale, párkrát jsem spala i na dřevěné podlaze, ale dlažba je extrémně tvrdá a mě se nedaří usnout, i když bych to potřebovala a opravdu se snažím. Protože mám zápěstí v okovech za zády, nemohu si ani složit ruce pod hlavu, což by mi aspoň trochu pomohlo. Tak mi nezbývá jen se převalovat a doufat, že mě přemůže únava.

třetí návštěva

Jsem v takovém zvláštní limbu, když konečně znovu přichází Milan. Poroučí mi, abych vstala, ale mě to trochu trvá, než se zorientuji. To je okamžitě odměněno několika prudkými ranami bičem přes zadek a stehna, které neustávají, ani když stojím a jsem jimi úplně probuzená. 

Rány ale přece nakonec přestanou a místo nich mě jeho ruka sráží na kolena a do pusy mi cpe svůj penis. Snažím se kouřit intenzivně, ale nestačí mu to. Chytá mě za hlavu a spíš než o moje kouření jde brzy o jeho šukání mé pusy. Dusím se, dávím se, pod kuklou mi tečou slzy, ale on nepřestává, dokud se neudělá. Teprve potom mu mohu jemně olízat penis. 

Nechává mě na zemi, odchází, ale neslyším zavírat dveře. Brzy se totiž vrací, zase mě zvedá a kolem pasu cítím řetěz. Ten podle očekávání protahuje mezi mýma nohama a táhne někam nahoru. Musím stát na špičkách, abych si ho nezařezávala hluboko mezi pysky. Ještě ale není hotový. Na pouta na zápěstích mi věší těžké závaží, takže mě nutí být nepohodlně propnutá dozadu. 

“Když chci, abys vstala, musíš vstát okamžitě! Teď o tom můžeš přemýšlet. Jen ti to trochu vylepším.” říká a vytahuje řetěz vedoucí mezi nohama ještě výše. Brzy pochopím, že je zavěšený patrně na háku z horní hrany dveří, protože když odchází a dveře zavírá, nutí mě to cupitat, až jsem nalepená na dveřích. Musím mít nohy na špičkách úplně natažené a i tak dostává kundička pořádně zabrat. Řetěz je díky své nepoddajnosti výrazně intenzivnější než provaz. Navíc jsem nepohodlně zalomená dozadu, protože závaží na zápěstích je tak těžké, že jenom stát rovně bere mnoho sil. Rozhodně se jedná o velmi nepohodlnou pozici.

Samozřejmě, že ideální by bylo stát klidně, ale to se již záhy ukazuje jako naprostá utopie. Chytají mě křeče do lýtek a chodidel a jak tak tancuji, nejen, že se řetěz znovu více zařezává do těch nejcitlivějších míst, ale zároveň začíná i opravdu nepříjemně dřít. Cítím, jak ze mě teče pot, jak se potím dokonce pod kuklou. Už nevím co mám dělat. Jsem naprosto zoufalá

čtvrtá návštěva

Zaslechnu blížící se kroky a cítím nával naděje a úlevy. Slyším, jak se zastaví z druhé strany dveří a očekáváním se mi skoro zastaví srdce. On ale odchází! Můj boj tedy pokračuje. Když se přiblíží podruhé, jsem si jistá, že jen něco zapomněl a teď už půjde za mnou. Ale kroky se opět vzdalují. Při třetím opakování už se neudržím a začnu ho prosit. Nemá to ale žádný vliv. Když konečně vezme za kliku, myslím, že je to při šestém příchodu ke dveřím, jsem už zničená nejen fyzicky, ale i psychicky. Snažím se aspoň odcupitat, aby mohl dveře opravdu otevřít, ale chytám u toho křeče a způsobuji si spoustu bolesti.

Jakmile je řetěz mezi nohama povolený, okamžitě se sesunu k zemi. 

“Vstávej, okamžitě, to ses nic nenaučila?”

Sbírám se, jak rychle to jen dokážu. Tuhle lekci si zopakovat rozhodně nechci. S rukama svázanýma za zády a zatíženýma závažím (konečně cítím, že to byl nějaký velký kettlebell) to není nic jednoduchého. Doufám, že Milan ocení snahu a nebude koukat jen na rychlost. Snažím se stát rovně a celá se klepu. Vzrušením, ponížením, strachem i fyzickou únavou. Vsadím se, že kdybych neměla kuklu, viděla bych teď v Milanových očích vítězný úsměv. 

“Máme tu dva problémy, které musím řešit. Jak tě naučit, že se nemáš válet po podlaze, ale pořádně stát? Asi bude potřeba pokračovat v tom, co bylo doteď, protože to evidentně nestačilo!”

“Ne, prosím, to už..”

“Ticho!” obořil se ostře, “Druhý problém je, že máš pusu volnou, abys mohla pít a v pohodě dýchat a ty toho zneužíváš k mluvení. Ty nemáš vůbec vydávat žádné zvuky!”

Zatímco se snažím bojovat s gravitací a stát rovně, přikývnu. Teď není čas na vzdor, jestli mě znovu přiváže ke dveřím, tak to nezvládnu. To je mi jasné. A brzy je mi jasné, co bude následovat za trest. 

Nejdřív dostávám na bradavky kruhové skřipce, které obejmou bradavku a sevřou ji vnitřní čelisti šroubováním. Milan šroubuje samozřejmě brutálně. Potom si musím lehnout na břicho na zem, takže na těch bradavkách ležím. Nad zadek mám přivázaný ten kettlebel, abych jím moc nemohla hýbat. Kolena mám ohnutá do pravého úhlu, kotníky přivázané nejspíše k židli s palci tak, abych měla chodidlo pěkně natažené.

Než Milan začne, dostanu do pusy ještě své včerejší kalhotky a punčochy. Je mi jasné, že to asi bude třeba. Záhy se poprvé dotkne rákoska mého chodidla. Nejdříve to jsou rychlé švihy, ale postupně je Milan prokládá většími ránami. Myslím, že netrvá ani tak dlouho a už řvu do roubíku. Výprask chodidel bolí vždycky, ale teď je to za trest a Milan dělá vše pro to, abych si to plně uvědomovala. Dokonce začínám přemýšlet, jestli by nebylo lepší zopakovat si předchozí cvičení s řetězem. Jako už několikrát, mám kuklu zevnitř mokrou od slz.

Poslední čtyři rány před tím, než mi rozvázal nohy byly tak intenzivní, že sebou jen nekontrolovatelně škubu po zemi. Přesto, když mezi svým brekem uslyším Milanovo “Vstávej” vystřelím do pozoru snad během vteřiny. Stát na sešvihaných chodidlech skoro nejde, ale je mi jasné, že to musím vydržet. 

Milan zatím přemítal, jak mě má potrestat za mé nedovolené mluvení, než se rozhodl, nechat to na později. To mi na klidu vůbec nepřidalo. Než odešel, nechal se vykouřit, sundal mi skřipce z bradavek a potom mě zase spoutal. Ruce za zády, kotníky k sobě. Řetěz od rukou ale připevnil k umyvadlu, takže pokud jsem chtěla ležet, mohla jsem být jen na břiše se zvednutýma rukama, což nebolo vůbec pohodlné. Mohla jsem také dřepět nebo stát, ale z toho zase neměly radost mé nohy. Čekaly mě tedy, aspoň podle mého odhadu, další dlouhé hodiny bez odpočinku.

pátá návštěva

Všechno mě bolí, jsem unavená, chtěla bych aspoň na chvilku spát, ale nemůžu. Nedokážu najít pohodlnou pozici, ve které bych si mohla odpočnout. Navíc mám hlad. Všímám si, že začínám občas brečet jen tak, bez příčiny a nedokážu s tím nic udělat. 

Milan opět přichází. Bez toho, aby mě jakkoliv uvolnil mi strčí penis do pusy a nechá se vykouřit. Vše samozřejmě spolknu a velmi brzy pochopím, proč se nechal vykouřit ještě před začátkem mučení. 

Dostávám kruhový roubík. Milan mi chytá rukou hlavu a potom cítím, jak mi skrze otvor v roubíku strká do pusy lžičku. Při prvním doteku jazyka je mi jasné, jaký je můj trest. Je to velmi pálivá omáčka. Běžně pálivé věci moc nemusím, navíc tato je opravdu silná. Celá ústa mi po pár lžičkách hoří, ale Milan mi stále drží čelist a ještě všem komentuje slovy jako “ham” a “mňam”. Je to velmi ponižující a jsem možná teď i ráda, že nevidí, že pod kuklou zase slzím. 

Menší panika se mě zmocní, když ucítím kolem pasu znovu řetěz. Tentokrát ale naštěstí zůstává jen kolem pasu a slouží k tomu, aby k němu byla zamčená pouta od zápěstí. Důvod je brzy jasný. Milan mě totiž začne šukat do análu ostrouhaným zázvorem. Figging jsem nikdy nezkoušela a jestli budu mít možnost do toho mluvit, už ani nikdy nevyzkouším. Něco tak nepříjemného a ponižujícího zároveň se jentak nevidí.

Aby Milan dílo zkázy dokonal, před odchodem mi ještě prsty od zázvoru vetřel do kundičky zbytek chilli omáčky, kterou jsem musela jíst. Všechny moje otvory mě tedy pálily a já teď byla připoutaná tak, abych nemohla pustit vodu a musela si to celé řádně vytrpět. Spát se mi najednou nechtělo, všechny mé myšlenky zaměstnával oheň ve všech mých otvorech. 

šestá návštěva

Pálení z předchozího mučení už z velké míry odeznělo, když znovu slyším Milana. Jsem ospalá, unavená, hladová, ale na jeho pokyn se hýbu tak rychle, jak bychom sotva začali. Přeci jen, jeho lekce dopadla na úrodnou půdu.

Bez velkého prodlení dostávám kuličkový roubík a začíná výprask celého těla. Klasicky nejdříve důtky a potom rákoska. Zadek, záda, stehna, lýtka, břicho, prsa, nic nezůstane ušetřeno. Ve svém současném současném rozpoložení brečím téměř okamžitě. Jsem tak vyčerpaná, že nedokážu vzdorovat. Vlastně jen brečím a celá se klepu.

Po skončení výprasku mi Milan vyndá roubík. Přiloží mi něco plastového ke rtům. Děsím se, že je to další pálivá omáčka, ale naštěstí není. Podle absence chuti to odhaduji na proteinový nápoj nebo Manu. Je ponižující, být takto krmena, ale jsem mu vděčná. 

Než odejde, poutá mě zase tak, abych si nemohla lehnout na podlahu, ale dosáhla k vodě. Okamžitě toho využívám a snažím se napít. Hned je mi o trochu lépe, když mám aspoň maličko plný žaludek. Bohužel se mi nedaří si odpočinout, vždy, když se mi zavřou oči, ihned se probudím, protože nemohu najít pozici, kde není potřeba zapojit svaly.

sedmé návštěvy

Spát, nic jiného si nepřeju. Vlastně ani netuším, kolik je hodin, jen vím, že nutně potřebuji spánek. Už jsem začínala věřit, že snad bych to zvládla i v pozici, ve které jsem, ale zatím se mi to nepovedlo. Místo toho přišel Milan. 

Dává mi velký kuličkový roubík a začíná mě chystat. Hlavu mi fixuje tak, že kdybych viděla, koukala bych přímo do záchodové mísy. Ruce nechává za zády a mezi kotníky dává rozporku. Potom se zaměřuje na mé pysky. Na každou stranu připíná 3 a roztahuje je od sebe. Potom dává další 3 se závažíčky. Nakonec přidá kolíček na klitoris. 

Dostávám pár lehčích ran bičíkem přes zadek a přes roztaženou kundičku. Bolí to, ale dá se to vydržet, aspoň zpětně si to myslím. Následují dvě svorky se závažím na každou bradavku a pár kolíčků okolo. A zase znovu trochu práce s bičíkem. Dalším krokem je anální kolík. Milan ho zasouvá opravdu pomalu. Pořád čekám, až ucítím, že už se nerozšiřuje, až ucítím jeho konec, ale to se pořád neděje. Bolí to čím dál víc, ale Milan stále tlačí. Ke konci už musí jet tam a zpět a použít velkou sílu, aby ho do mě dostal celý, ale za mého velkého utrpení se mu to daří. 

Celé to je příprava k tomu, aby mě ošukal. Jde na to tvrdě a svorky na mém těle tento pocit znásobují. Cítím dokonce, jak jsem vzrušená, ale jsem tak moc unavená, že mi je jasné, že z toho orgasmus nevykřešu. Milan ale ano a ihned po něm odchází a nechává mě trpět sovrkami.

Následují další dvě návštěvy, kdy mě jenom ošuká, dá pár ran bičíkem a zase odejde. Pokaždé mu trvá déle, než se udělá a já víc trpím. Potom se ale stane zvláštní věc. Usnu. Nevím na jak dlouho, ale pamatuji si velmi přesně, co mě probudí. Neskutečná bolest poštěváčku, když mi z něj Milan sundá kolíček. Je to naprostý šok a trvá mi několik jeho přírazů, než se zorientuji, kde vlastně jsem a co se děje. 

Během toho, co mě šuká mi postupně sundává svorky. Ohromně to bolí. Musela jsem je mít na sobě opravdu dlouho. Všímám si, jak s mou bolesti mu vždy penis ztvrdne a přistihnu se, jak mě to vzrušuje. Poslední svorky na pičce si schová na svůj orgasmus. Potom mi pomůže s análním kolíkem a znovu mě spoutá tak, jak jsem byla před tímto mučením. Nevím, jak je tomu ve skutečnosti, ale mám pocit, že díky únavě se mi konečně daří i usnout i v nepohodlných pozicích aspoň na pár minut.

osmá návštěva

Jeden takový mirkospánek je narušen Milanem. Chrstne na mě ledovou vodu a zase beze slova odejde. Já jsem z toho tak v šoku, že nemohu dlouhou dobu usnout. Když se mi to podaří, Milan zopakuje to samé. Sedím v podřepu, klepu se zimou a únavou, chtěla bych spát, ale zároveň se bojím zavřít oči.

devátá návštěva

Nejdřív dostávám opět trochu nápoje bez chuti. Následuje další kolo výprasku důtkami a rákoskou. Už si toho moc nepamatuji, jen že konstantně brečím a klepu se. Jsem tak unavená, že veškeré reakce na rány jsou jen instinkty. Sama nedokážu nic. 

Veškerou svou energii zkusím sebrat na kvalitní kuřbu, kterou Milan po výprasku vyžaduje, abych náhodou neryskovala více mučení. Bohužel mu trvá velmi dlouho, než se udělá a zatím mi u toho tahá bradavky. Já postupuji už čistě mechanicky, na víc nemám, ale nakonec se mé dílo daří.

Jsem spoutaná do kozelce a do kundičky dostávám dálkově ovládané vajíčko. Následuje nekonečné utrpení, kdy se mi nedaří v kozelci usnout a navíc se střídavě zapínají a vypínají vibrace v mojí pičce. Já jsem ale tak unavená, že jsou mi spíše nepříjemné a rozhodně nemám energii na to, abych zvládla byť jen jedinný orgasmus. Myslím, že takto trpím hodiny, ale jako celou dobu od nasazení kukly, nemám vůbec přehled o čase.

desátá návštěva

Konečně přišel Milan a rozvázal mě z kozelce. Můžu se napít a potom přistupuje k protokolu s důtkami a rákoskou. Akorát mám pocit, že přes mé naprosté vyčerpání je teď ještě brutálnější. Já se ale nezmůžu na jinou reakci než neustálý brek. Ráda bych mu dala najevo, že mě to bolí mnohem víc, než předtím, ale nedokážu to. Nevím ani jak. A pochybuji, že by na to bral ohledy. 

Po výprasku ale přichází nečekaný zvrat. Jsou mi sundány dokonce okovy z kotníků a mám se obléci. Po slepu se snažím natáhnout silonky, kozačky a obléci si krátké šatičky. Cítím Milanovu ruku na obojku a někam mě táhne. Krve by se ve mě nedořezal. Je mi sice jasné, že by mě v kukle nikdo nepoznal, ale co když mě i tak někdo uvidí? 

Najednou cítím zimu, jsme venku. Milan mě pořád vede dál a já se snažím, abych mu na podpatcích, s rukama za zády a poslepu stačila. Najednou cítím, jak mě bere do náruče a pokládá nejspíš do kufru auta. Je mi pořád zima. Milan mě v kufru ještě trochu svazuje a pouští vibrační vajíčko. Potom slyším už jen tlumené zavření kufru a je ticho. 

Připadá mi jako věčnost, než se rozjedeme. Konečně jsme ale na cestě a auto začíná topit. Trvá ale dost dlouho, než se teplo dostane až do kufru a tak i když bych strašně chtěla, zima, pohyby auta a vibrace v kundičce vyhrávají nad únavou a spánkem. 

Cítím, jak zastavujeme. Kufr se otevírá a Milan mi pomáhá z něj ven. Konečně odemyká řetěz mezi pouty na zápěstích i na mé kožené kukle. 

“Počítej do dvaceti a pak si sundej kuklu,” řekne mi, zatímco mi do ruky dává papírek.

Zatímco počítám, slyším odjíždět jeho auto. 

Moc se těším, až si kuklu sundám. Spěchám. Konečně to jde. Raději zavírám oči. Když je zkouším otevřít, jsem oslněná světlem venku. Musím to zkoušet několikrát a stínit si přitom prsty. Strašně bych chtěla vědět, kde jsem a co mi Milan předal za instrukce, ale zatím mám co dělat jen s tím, abych zvládla vydržet světlo. Když se konečně trochu rozkoukám, zjistím, že stojím na kraji parku kousek od svého bytu. Na papírku je napsané “Pondělí 18.00 u mě”, nic víc. Vedle mě leží taška. Kouknu do ní a je tam můj notebook, vypnutý telefon a klíče od mého bytu.

Je mi zima a tak na nic nečekám a rychlým krokem se vydám k sobě domů. Pořád nevím kolik je hodin a ze všeho světla a únavy se mi trochu točí hlava. Vlastně ani moc nevnímám, co mám na sobě. Až když se vidím v zrcadle v předsíni, vyděsím se. Moje vlasy jsou umaštěné, obličej je v příšerném stavu, vždyť já vlastně byla kompletně namalovaná, než mi Milan nasadil kuklu. Sundávám si šaty a vidím stopy po rákosce po celém těle. Vypadám příšerně. Poslední zbytky vůle využiju k tomu, abych se odlíčila a natřela celé tělo krémem. Potom si zalezu pod peřinu a okamžitě usnu. Je 12:05 v neděli.

Probudím se a všude kolem je tma a já mám ohromný hlad. Doma žádné jídlo nemám a tak si objednávám pizzu. Až potom si uvědomuji, že mám na obou zápěstích poměrně masivní železné okovy. Jsem ale příliš unavená, než abych přemýšlela nad jiným řešením, než že budu doufat, že si toho člověk s pizzou nevšimne. Než dojede, tak se rychle umyji a znovu nakrémuji. 

nepořádek v hlavě

Přemýšlím, co jsem právě prožila. Bylo to dost extrémní a vlastně v tom prakticky nebylo nic sexuálního pro mě. Bylo to neskutečně únavné a ponižující a nechtěla bych to zažívat pravidelně. Ale zároveň v tom bylo něco, z čeho pokaždé, když si na to vzpomenu, vlhnu. Jsem moc vděčná Milanovi, že mi to umožnil zažít a že mě kontroloval, aby se mi nic vážného nestalo. Celou dobu, co jsem byla zavřená jsem neměla strach, že kdyby se mi něco neočekávaného stalo, že by z toho mohl být průšvih. Tak moc mu věřím. A taky jsem ráda, že mě vyložil u mého bytu a neviděl mě, jak jsem vypadala, když jsem si sundala kuklu. 

Po pondělním home office zase stojím před Milanovým bytem. Je přesně 18.00, když zvoním. Jsem upravená, nalíčená, na podpatcích a na nohou mám asi nejtmavější punčochy, které jsem kdy k Milanovi vzala. To aby nebyly vidět stopy po víkendu. Ale kdo z vás nemá z dovolené na lyžích modřiny?