Dnes to bude trochu stručnější, tak se nezlobte ;)
Mám svou práci hotovou a stojím v před Milanem v jeho pracovně. Vidím, že se na něco soustředí a tak se snažím stát rovně, ruce sepjaté za zády a nerušit ho.
“Překvap mě!”, řekne, pokyne hlavou k hromadě provazů na skříňce a ihned se vrací ke své práci. Potichu se probírám provazy a přemýšlím, co by mu udělalo radost. Nechci ho rušit doplňujícími otázkami a tak sama vyhodnotím, že si budu muset vystačit jen s tím, co je v místnosti. Zároveň je mi jasné, že pokud bych si jen svázala nohy a ruce, byl by sice překvapený, ale rozhodně by to nebylo překvapení jaké si představoval.
