Studená fronta

 To, že je téměř všude zavřeno a také nechceme být s Milan příliš nezodpovědní, příliš nenahrává našim obvyklým hrám venku. Ale naštěstí (nebo bohužel) je M vynalézavý a dokáže si poradit v jakékoliv situaci. A já si to potom musím vytrpět, tedy chci napsat užít.

Úplně běžná středa v listopadu

 Je běžná středa v listopadu 2020. Vlastně jsem se musela kouknout na mobil, abych se ujistila, že je opravdu středa, protože jako mnohým, se mi dny na home office už docela slévají. Budím se a vedle mě leží Milan, na sobě mám černou košilku a nejsem nijak spoutaná. Spolu s tím, že jsem se probudila v posteli to většinou znamená, že jsem včera plnila výborně své subčí povinnosti. Ale mě nic nebolí a nikde nejsou stopy od mučení. Včera jsme si totiž udělali pohodový vanilkový večer. Ano i na tak úchylné a zvrácené věci někdy s Milanem dojde.

Milan je zpět!

Určitě nejsem jedna z těch, které všude na potkání budou vyprávět, jak i na covidu a lockdownu se dá najít něco pozitvního a něco, za co být vděční. Ale stalo se. Začátkem října se mi ozval Milan. Můj bývalý dominantní partner Milan, se kterým jsme se rozešli poté, co ho práce zavedla na druhou stranu zeměkoule. Zpráva byla prostá: “Jsem v Praze, nezajdeme dnes na večeři? M.” 

Okamžitě se mi podlomila kolena. Sice jsem byla s Milanem v kontaktu i poté, co odletěl, ale o jeho návštěvě v Praze jsem nevěděla. Vlastně jsem mu ani nikdy nepsala nic ve stylu, že kdyby měl cestu, ať dá vědět, protože jsem se bála, jaký nepořádek v hlavě by mi to nadělalo. A teď najednou večeře. Samozřejmě jsem ji potvrdila.

Špatný, horší a nejhorší

 Je čtvrtek večer, venku se kazí počasí a já mám volno a jsem nadržená. Vlastně ideální podmínky k tomu, něco menšího zase zažít. Začínám, jak to mám ráda, sprchou. Po ní už si oblékám jenom červený podvazkový pás a na něj věším tělové punčochy. Myslím, že nejlépe budou ladit moje nude lodičky s červenou podrážkou na vysokém podpatku (samozřejmě, to nejsou originály, to bych je netahala na takové eskapády). Barevné téma mi trochu kazí černý kožený obojek a černá kožená pouta.

Před chatou, za chatou II.

Minulý zápisek jsem dopsala po tom, co jsem měla zabalené věci na chatu a chystala se na finální mučení dne, kterým byla loterie. Taky se mi podařilo shrnout, co všechno jsem dělala na chatě.

Před chatou, za chatou I.

Na konec tohoto týdne jsem se těšila už dlouho. Byli jsme domluveni s kamarády, že pojedeme na horskou chatu, kde spojíme kola, turistiku a večerní zábavu. Jak asi tušíte z toho, že o výletu píšu sem, byla jsem ve velmi dobré (čti nadržené) náladě a chtěla si svůj pobyt zpestřit. Odjezd byl sice naplánován až na čtvrtek, ale to mi nezabránilo začít si užívat ve spolupráci s Milanem (tím z předchozího blogu) už v úterý večer. Tady je stručné shrnutí toho, co se dosud událo.

Výchova pro všechny případy II. (emailový archiv)

Vážení, drazí, milí. Chápu, že jen ti nejoptimističtější z vás čekají stále na pokračování výchovy. Začala jsem jej sepisovat několikrát, ale protože jsem vše již jednou popsala v mailu zadavateli výcviku, nějak mi to nešlo do ruky. Ze všech stran se valící zprávy o tom, jak se svět žene do záhuby na náladě také nepřidaly. Moje výchova byl ale zážitek dost intenzivní a něco jiného, než běžně dělám. Proto jsem se rozhodla, že Vám zkusím zprostředkovat následující dny alespoň pomocí odeslaných reportů zadavateli.

Výchova pro všechny případy I.

Koncem minulého týdne a během víkendu se v hlavě jednoho z mých mailových přátel zrodil plán na mou výchovu pro případného příštího pána, který jsem spolu doladili a já jej začala v pondělí plnit. Protože co jiného dělat, když se nedá nic dělat.

Příliš času III.

Na líné ranní vstávání se zvyká nebezpečně jednoduše. Už teď se děsím, jak to budu dělat, až budu muset zase pravidelně vstávat do práce a nemoci si ležet v posteli a potom se líně přesunout pro kávu. Když už píšu o posteli, samozřejmě jsem se po probuzení jemně pohladila na všech důležitých místech a s potěšením mohu konstatovat, že postupně začínám cítit dopady předchozích dvou dnů.

Příliš času II.

Ve středu jsem se probudila odpočatá a nadržená. Daří se mi teď slušně dohánět spánkový deficit. Kontrolně jsem přejela přes bradavky a kundičku a ujistila se, že si včerejšek pamatují. Dnes je totiž čeká další kolo. Ale začínat se bude, stejně jako včera, posilováním. Ale to až potom, co se vyhrabu z peřin a nastartuji.

Příliš času I.

Neplánované zpomalení okolního světa mě tak trochu postrčilo k tomu, že zkusím opět psát sem na blog. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží, ale zatím snad budete mít co číst, když už nemůžete do hospody. Taky si asi zasloužíte menší update, jak to vypadá s mým životem, ale k tomu se taky dostaneme. Přestože teoreticky můžu pracovat na home office, práce nám tak rychle ubývá, že nakonec má většina našeho týmu volno. A teď co s volným časem, že?