Studená fronta

 To, že je téměř všude zavřeno a také nechceme být s Milan příliš nezodpovědní, příliš nenahrává našim obvyklým hrám venku. Ale naštěstí (nebo bohužel) je M vynalézavý a dokáže si poradit v jakékoliv situaci. A já si to potom musím vytrpět, tedy chci napsat užít.

Úplně běžná středa v listopadu

 Je běžná středa v listopadu 2020. Vlastně jsem se musela kouknout na mobil, abych se ujistila, že je opravdu středa, protože jako mnohým, se mi dny na home office už docela slévají. Budím se a vedle mě leží Milan, na sobě mám černou košilku a nejsem nijak spoutaná. Spolu s tím, že jsem se probudila v posteli to většinou znamená, že jsem včera plnila výborně své subčí povinnosti. Ale mě nic nebolí a nikde nejsou stopy od mučení. Včera jsme si totiž udělali pohodový vanilkový večer. Ano i na tak úchylné a zvrácené věci někdy s Milanem dojde.

Milan je zpět!

Určitě nejsem jedna z těch, které všude na potkání budou vyprávět, jak i na covidu a lockdownu se dá najít něco pozitvního a něco, za co být vděční. Ale stalo se. Začátkem října se mi ozval Milan. Můj bývalý dominantní partner Milan, se kterým jsme se rozešli poté, co ho práce zavedla na druhou stranu zeměkoule. Zpráva byla prostá: “Jsem v Praze, nezajdeme dnes na večeři? M.” 

Okamžitě se mi podlomila kolena. Sice jsem byla s Milanem v kontaktu i poté, co odletěl, ale o jeho návštěvě v Praze jsem nevěděla. Vlastně jsem mu ani nikdy nepsala nic ve stylu, že kdyby měl cestu, ať dá vědět, protože jsem se bála, jaký nepořádek v hlavě by mi to nadělalo. A teď najednou večeře. Samozřejmě jsem ji potvrdila.