A potom, že práce nemůže být zábava

Včera (ve čtvrtek) večer jsem si znovu četla svá nově sepsaná pravidla pro práci na home office. Střelila jsem je tenkrát dost od boku a vůbec netuším, jak budou reálná. Je vlastně takový vtipný paradox - koupím si stůl na práci ve stoje, protože jsem četla o tom, jak je to zdravé a také efektivní a vůbec jak udělá skoro veškerou práci za mě a ještě se u toho stanu jen tak mimoděk nejlepší sportovkyní široko daleko a potom to celé pojmu úplně jinak. Nedělám si iluze, že bych tímto mola udělat více práce, ale pátky teď rozhodně nebudou nudné a budou mít alespoň nějakou strukturu. A že dlouhodobé stání na vysokých podpatcích je prospěšné zdraví si nejspíš také myslí jen mé nadržené já.


Bytem voní káva, jako každé ráno, kdy nespěchám do práce. Třu o sebe stehna v tělových punčochách a na ztvrdlých bradavkách cítím každý pohyb své noční košilky. Pomalu usrkávám espresso a známá chuť mě uklidňuje. To teď potřebuju. Jsem nedočkavá a zároveň se trochu vnitřně chvěji. Jaké to bude pracovat podle mých bdsm pravidel? Nepoznají to kolegové podle hlasu v telefonu? Nebude to moc náročné? Nebude to nudné? Dokážu vůbec něco pracovního udělat a soustředit se na to? Ještě, že móda konferenčních hovorů se zapnutou webkamerou, alespoň u nás, už ustala. (Vidím vám do hlav, jaké všechny nápady a asociace vám to spouští).

Káva je dopitá a hrníček umytý. Teď už opravdu není na co se vymlouvat a s čím otálet. Pokládám notebook na stůl a zapínám ho. Odkládám košilku a do mých vysokých botiček vklouznu už jen v tmavě modrém zdobeném podvazkovém pásu a tělových silonkách. Estetika podle mě trochu trpí, mám pocit, že obecně díky chybějící podprsence je dojem takový nevyvážený, ale zase si u toho vzpomenu na holky z The Upper Floor, které přesně takto chodí. Není to jednoduše (podle mého názoru) úbor pro dámy, ale pro pornoherečky.

Těsně nad kotníky dávám svá oblíbená a pohodlná černá kožená pouta. Vše ale vylepšuji nápadem, na který jsem včera byla opravdu pyšná: Nejen, že zamykám pouta k cca 30cm rozporce, ale zároveň na každé noze používám řetízek, který vedu pod chodidlem mezi špičkou a podpatkem nepohodlných bot, abych je nemohla sundat, ani kdybych chtěla. Nakonec ještě přidávám provaz, kterým za zády spojuji lokty. Nemám je samozřejmě u sebe, to bych na klávesnici nic nenapsala, ale jsou zafixované po stranách mého trupu.

hlásím se do práce!

Zpočátku mám 2 hlavní problémy: nesoustředěnost a nezvyk. První 2 hodiny vlastně nebojuji s ničím jiným. Vlastně ještě s výjimkou telefonování. To je se spoutanými lokty dost problematické a příště možná zvážím sluchátka s mikrofonem nebo handsfree. Naštěstí mi zas tolik lidí nevolá. Trvá mi snad hodinu, než se dokážu soustředit alespoň na krátké úseky práce. A do toho odepisuji na pár mailů selfsubky, i když vím, že za čas strávený na nepracovním mailu na konci dne zaplatím. Postupně se také učím efektivně psát a ke konci dne už mě spoutání v práci nelimituje.

Po dvou hodinách přidávám provaz se závažím. To už není tak jednoduché a zřetelně cítím, jak se do mě zařezává. Navíc cítím první náznaky únavy lýtek ze stání na podpatcích. Naschvál jsem vybrala botičky, které jsou nejen vysoké, ale zároveň docela nepohodlné. Bohužel každé lehké přešlápnutí rozhýbe závaží a ten pohyb se přenese na provaz zaříznutý do mé kundičky. A není to příjemný stimul, je to otravné. Soustředit se je nyní těžší, ale zároveň zjišťuji, že čím více se soustředím na práci, tím lépe jsem schopná odfiltrovat vše ostatní.

Nedají se ale odfiltrovat následky, když si jdu připravovat oběd, zřetelně cítím, že mi boty a hlavně provaz daly opravdu zabrat. Přemýšlím, jestli si při vaření sundat i boty, nějak jsem totiž na oběd při vymýšlení pravidel zapomněla. Nakonec si myslím, že v duchu pravidel bude uvolnit si lokty a sundat rozporku mezi kotníky, ale boty zůstanou. Také si obléknu triko, protože vařit a jíst nahoře bez nemám ráda a také to není účelem home office pracovních pravidel. Po obědě si ještě vychutnám na svém gauči další kávu a musím přiznat, že zatím jsem sama se sebou spokojená. Doposud je vše tak akorát nepříjemné a ponižující, jak jsem si přála, ale přitom stále dokážu do jisté míry pracovat. Jednoduše ukázkový win - win.

druhá směna

Jako pokaždé, je kov v mém análu ze začátku chladivý. Vytahuji postupně hák ke stropu a kulička na jeho konci se dostává čím dál hlouběji. Svůj stůl mám postavený tak, že když před ním stojím, je přímo nade mnou oko ve stropě. To samozřejmě není žádná náhoda, ale záměr. Postupem času se v mém bytě počet takových příhodných ok dost rozrostl. Jestli se jednou budu muset vystěhovat, bude se příští obyvatel dost divit. Zároveň mě vysoký stůl dodatečně k záclonám kryje proti pohledům zvenčí, ale já má stále docela výhled. Ještě znovu připoutat lokty a moje odpolední směna může začít.

Je to úplně jiný zážitek. Pokaždé, když chci trochu protáhnout nohu, vše ihned cítím v zadku. Hák jsem utáhla tak, že mi opravdu moc možností nedává. Na druhou stranu se tato část dne ukáže jako zdaleka nejproduktivnější. Možná bych to měla vyzkoušet častěji i v práci. Teď se ale snažím moc nehýbat a soustředit se. Nohy jsou čím dál unavenější a kromě lýtek mě už bolí i chodidla. Odpočinout si nejde, rozporka a hák v zadku jsou nekompromisní, ale aspoň si můžu myslet, že příště budu na jehlách zase o kousek jistější.

Přichází závěrečná dvouhodinovka a s ní i roubík. Mám připravený postroj, který jsem si minule zamilovala. Okamžitě mění celý zážitek a já si přijdu u pracovního notebooku najednou velmi nepatřičně. Zvláštní, jak pár popruhů na hlavě naprosto změní vnímání toho, jak moc jsem spoutaná. Navíc velmi brzy začínám nekontrolovatelně slintat. Je to hrozně ponižující a trochu nepohodlné. Raději odsouvám počítač dál od okraje stolu, aby na něj náhodou něco neukáplo. Poslední 2 hodiny už jsou dost náročné a zatímco celý předchozí home office by se dal považovat za docela pracovně vydařený, jeho závěr už je mnohem více o utrpení.

Není to žádný extrém, nic, co bych nedokázala vydržet, ale rozhodně si intenzivně uvědomuji svoji pozici subky. Venku se stmívá a já začínám pochybovat, že vyvýšený stůl a záclony opravdu zamezí všem pohledům na má prsa osvětlená obrazovkou počítače. Racionálně se snažím vysvětlit si, že šance, že by kdokoliv viděl něco nepatřičného je mizivá, ale choďte s rozumem na holku s roubíkem v puse a kusem kovu v zadku. Snažím se trochu zklidnit a jak se víc soustředím na sebe, zřetelně cítím, jak s každým povolením svalů na nohách se hluboko uvnitř zhoupne hák, který už dávno není chladný. Můj dech přes roubík je krásně slyšet a já jsem vlastně strašně spokojená a taky dost nadržená. A minuty do konce práce utíkají tak pomalu. Utíkám ke svému selfsubkovému mailu, ale za to budu muset později zaplatit další bolestí.

výkaz práce

Konečně mám splněných 8 hodin u počítače. Záměrně nepoužívám slovo práce, protože tu si představuji trochu jinak. Z přehledu použitých aplikací mi vychází trest na 42 minut. Dlouho se nerozmýšlím, zaklapávám služební notebook a na jeho místo už s rozvázanými lokty nemotorně posouvám svůj vlastní. Tam už má připravené porno, stačí nastartovat a zmáčknout mezerník. Na pysky a bradavky putují svorky se závažím a odpočet na mobilu startuje 42 minut.

Mám tak dost času vše zhodnotit. Myslím, že pravidla jsem odhadla, při vší skromnosti, výborně. Nepříjemnost se postupně zvyšuje, podněty se mění a s výjimkou posledních dvou hodin s roubíkem mě příliš neruší od soustředění na práci. Trest za odbíhání od práce je náročný, ale splnitelný. Jen jsem si v koutku duše říkala, jak by vše okořenilo, kdyby mi někdo sundal botičky a já musela být jen na špičkách a s podporou háku v zadku.

Dnes se mi vše podařilo sepsat téměř ihned po tom, co jsem se dala do kupy po trestu a zažívám teď opravdu psavou vlnu. Doufám, že mi ještě dlouho vydrží, i když je nám asi všem jasné, že to nebude v takové míře, jako doposud.

Za chvilku se začnu chystat na svou večerní výpravu do klubů a barů. Na podpatcích a s řetízkem samozřejmě. Tak uvidíme, co večer přinese.