Sníh

Někdy se vše tak dobře sejde, že je to snad až k nevíře. Jako třeba jeden lednový víkend. Po vyčerpávajícím home office podle pravidel jsem tentokrát nešla pařit do barů, protože tuto kratochvíli jsem si odbyla už ve středu, ale vydala jsem se do rodného maloměsta. Moji rodiče se zase vydali na prodloužený víkend na hory, takže jsem měla dům jen pro sebe. A do toho předpověď slibující spoustu sněhu!


Snažila jsem se spěchat, ale i tak se mi nepodařilo vyjet z Prahy za světla. Byla jsem ale pyšná na svůj oděv. Model jsem si pro sebe nazvala “zimní E55”. Posuďte sami: černé kozačky nad kolena, síťované punčochy, kratinká červená sukně a bílé tílko bez podprsenky. Červená krajková laciná tanga zajišťoval stejný řetízek se zámečkem, jaké nosím do klubů. Na přechod do auta jsem si vzala ještě krátký zimní kabátek, ale ten jsem v autě odložila hned, jakmile začalo aspoň trochu slušně topit.

Přestože sněžilo, blížila jsem se bezpečně k cíli. Než jsem ale zastavila před domem, potřebovala jsem stihnout ještě jednu odbočku. Sjela jsem na nepříliš udržovanou silnici k chatám a na místě, které bývá vyhrnuté, protože odtamtud často startují běžkaři, zastavila. Narozdíl od lyžařských stop jsem se vydala na druhou stranu. V zimě tudy nevede žádná stezka, tak jsem se ve svých kozačkách a bílém tílku brodila čerstvým sněhem. Nebylo to nic jednoduchého a brzy mi byla pořádná zima. Mým cílem byla skála nad hlavní silnicí, kde jsem do sněhu položila klíč od malé schránky. Pro jistotu jsem na něj navlékla malý přívěsek, abych ho byla schopná najít a snažila se zapamatovat, ve kterých místech ho nechávám. Cestou zpět jsem ještě v části hustého lesa schovala právě tuto schránku. Potom jsem už řádně promrzlá docupitala hlubokým sněhem k autu. To jsem si sice poslední kilometry jízdy předehřívala, ale i tak mě v něm byla po návratu pěkná zima.

Abych mohla zaparkovat na zahradu k rodičům, musela jsem nejdřív trochu sněhu vyházet. Nebudu tvrdit, že jsem zbaběle neuvažovala o tom, že bych se na tento úkol měla převléknout, ale nakonec jsem to zvládla i ve svém outfitu E55. U rodičů jsem se ubytovala, přitopila si a relaxovala. Byla jsem po celém týdnu tak unavená, že jsem raději zvolila včasnou večerku a klidný spánek, než nějaké intenzivní hrátky. Dokonce jsem ani nezneužila jejich televizi ke sledování porna. Ne že by mě to vůbec nenapadlo, to se rozhodně nedá říct, protože nadržená jsem pořád a příšerně. Ale nechtěla jsem ještě prohlubovat svoji sexuální frustraci a zároveň se vystavovat zbytečnému pokušení nevydržet bez orgasmu ještě další dva měsíce. Je zvláštní, že mi nejen chybí vlastní vyvrcholení, ale dokonce i to, že v kundičce nemívám ani při mučení nic pořádného zasunuté. Ano, kuličky při sportu jsou výjimka, ale není to stejné jako pořádné dildo.

Dopolední rozcvička

Už dlouho jsem se neprobudila v sobotu tak odpočatá, jako dnes. Venku dál vesele sněžilo, v domě bylo teplo a mě čekalo pěkné dopoledne. Začínám tím, že si kolem krku věším těžký řetěz se zámkem, přesně podle pravidel. Už několikrát jsem si říkala, že ho musím zvážit, protože je opravdu masivní a na krku je cítit každou minutu těch 24 hodin, které ho musím týdně nosit. Mimo jiné toto pravidlo mi docela prospělo, co se týče selfbondage, protože jít s ním kolem krku někam nenápadně je téměř nemožné a tak vzniká více příležitostí pro vlastní mučení. Nakonec vždy děkuji za zimu, protože když potřebuji třeba nakoupit, dá se ještě zamaskovat vhodnou šálou. Až se ohřeje, bude to horší a kdybych si měla už teď někde sundávat bundu, bylo by z toho akorát pěkné faux pas.

Užívala jsem si línou náladu sobotního dopoledne, ale i tak se mi podařilo už kolem desáté být nalíčená a připravená vyrazit za dnešním dobrodružstvím. Ještě doma jsem se nachystala tak, aby co nejméně práce zbylo na později. Byla jsem tedy vyzbrojena velmi utaženou provazovou podprsenkou a řádně se zařezávajícími provazovými kalhotkami, které držely uvnitř středně velký anální kolík. Ostatní hračky zatím dávám do tašky. Na sebe si beru jenom péřovku a zimní zateplenou sukni a v nich a zimních botách se přesouvám do auta.

Vyjela jsem na stejné parkoviště, kde jsem včera zastavovala a byla jsem opravdu ráda, že zůstalo místo ke stání i u strany, na kterou jsem se plánovala vydat. Až tady mi totiž dochází, že kdyby ne, znamenalo by to značné ztížení mého úkolu. Auto zatím nechávám nastartované, aby se ještě trochu vytopilo a zkoumám okolí. Stojí tu sice už čtyři jiná auta, ale všechny stopy lyží vedou opačným směrem. Nakonec se není čemu divit, protože opravdu neexistuje žádný rozumný důvod vydávat se směrem, kterým se chystám já. Přesunula jsem se na sedadlo spolujezdce a za neustálé kontroly, jestli se někdo neblíží, začínám s finální částí přípravy.

Zula jsem si teplé boty a na kotníky si nasazuji kožená pouta a mezi ně na zámeček asi 30 cm dlouhý řetěz. Rozepínám si sukni a na každý pysk připínám řetízkem spojené svorky. Pro lepší zážitek na řetízek věším dvě závaží. Stejný postup aplikuji i u bradavek. Pořádně se ujišťuji, že s nikdo neblíží a jdu do toho. Odkládám bundu i sukni na sedadlo, otvírám dveře a okamžitě se do mě opře mrazivý vzduch z venku. Teď hlavně nezaváhat. Nemotorně vylézám z auta a zamykám ho za sebou. Klíč si věším na řetěz kolem krku a zápěstí zacvakávám za tělem do připravených pout.

Běž a neohlížej se

Stále trochu v šoku se co nejrychleji rozbíhám směrem k houstnoucímu lesu. Do chodidel mě štípe čerstvý prašan a já se jím spíše brodím, než že bych běžela. Závaží na svorkách se pohupuje, ale já toho nedbám a snažím se jen co nejrychleji zmizet z dohledu parkoviště. Za prvními hustšími stromy jsem teprve zastavuji a ohlížím se. Naštěstí nikde nikdo, jen mé zvláštní stopy. Nechci se ale příliš zdržovat, protože přeci jen je nahé Petře zima, když kolem ní mrzne.

Velmi neobratnými kroky se prodírám lesem a už stojím na jeho hraně. Čeká mě úsek přes zasněžené pole až ke skále, kde je můj klíč k vysvobození. Vím sice, že mě téměř jistě nikdo neuvidí, ale i tak se na pár vteřin zastavuji, než seberu odvahu vyběhnout do volného prostoru. Vítr působí, že mi je na těle větší zima než v lese a několikrát zapadnu hluboko do navátého sněhu. Můj postup se zpomalil. Sněhu je více, brzdí mě řetěz mezi kotníky, který funguje skoro jako pluh a přemýšlím, jestli jsem to se svorkami nepřehnala.

Pokaždé, když se více propadnu a musím opatrně pokračovat, je mi větší zima. Konečně jsem ale na skále, kde jsem schovala své klíče. Pode mnou jezdí auta, ale sem téměř není vidět. I tak si připadám velmi odhalená a vystavená. S rukama za zády šátrám ve sněhu v místech, kde by měl být klíč. Trvá mi to déle, než jsem čekala, než ho ucítím v prokřehlých prstech, už jsem maličko začínala panikařit.

Zpět musím trochu jinou cestou, což se nečekaně ukazuje jako snadnější, protože můžu cupitat lesem a nebořím se do navátého sněhu. Jakmile trochu zvolním, klepu se zimou a chodidla už mám naprosto prokřehlá. Konečně dobíhám ke krabičce, ve které jsou klíče od mých pout na rukou. Třesoucí se zimou a s prokřehlýma rukama s ní bojuji více, než jsem čekala, ale nakonec vyhrávám a po dalším zápasu s pouty už mám volné ruce. Jak jsem se ale zastavila, úplně mě dohnal mráz a já se teď třesu. Snažím se co nejrychleji dostat se k autu. Za posledním stromem před parkovištěm chviličku postávám a kontroluji situaci a když jsem si jistá, že mě nikdo nevidí, vyrážím k autu.

Okamžitě na sebe házím bundu, sukni, osušuji si nohy a obouvám si boty. Potom startuji auto a zapínám topení na maximum. Až potom si sundávám svorky. Na to, že jsem byla pryč 14 minut jsem slušně vymrzlá. Opatrně vyjíždím domů a i za dveřmi v teple mám pocit, že ještě stále roztávám.

Odpolední program

Odpolední lenošení uběhlo rychle a já už s zase chystám na další dobrodružství. Svlékám se úplně do naha a zůstává mi jen řetěz kolem krku. Vážu si klasický diamantový úvaz a potom si ještě svážu kolena k sobě. Na poslední chvíli mě ještě napadá, že bych mohla jako roubík použít včerejší červená tanga, která přelepuji v puse páskou. Nakonec zamykám kotníky k sobě a potom i zápěstí. Lehám si na zem a poslední zámek spojuje zápěstí s kotníky v kozelci.

Není to zvlášť nepohodlné, ale ani bůhví jak komfortní. Vím, že Slunce má zapadnout zhruba za hodinku a potom budu muset ještě chvilku počkat, než bude na zahradě dostatečná tma abych se mohla začít plazit pro klíče. Zatím tedy ležím na podleze v obýváku a hledám místo, kde bude optimální teplotní komfort. Mám totiž pootevřené dveře na terasu, abych se mohla vyplazit ven pro klíč. Zároveň jsem ale zatopila v krbu, abych mezi tím, než bude správná chvíle neumrzla.

Konečně se smráká a všude venku je ticho. Sousedé rozsvědcují okna a mě dochází, že i když bude úplná noc, pokud by někdo opravdu chtěl, určitě mě na bílém sněhu uvidí. Uklidňuji se aspoň tím, že na tu část zahrady, kterou se chystám využít je vidět spíše ze vzdálenějších domů a z louky a pozorovatel by musel tedy opravdu vědět, kam se koukat. Přesto čekám doma svázaná dlouho, ale cítím, jak začínám být ztuhlá a tak si dodávám odvahy a pomalu se plazím ke dveřím.

Stačí, když hlavou rozevřu dveře a okamžitě cítím závan studeného vzduchu. Venku opět sněží a trochu pofukuje. Ze své pozice v kozelci se snažím se rozhlédnout a ujistit, že mě nikdo neuvidí, ale moje možnosti jsou dost omezené. Rozhoduji se tedy na nic nečekat a plazit se co nejrychleji pro klíč od pout.

Je to mnohem náročnější, než jsem čekal. Sněhu je hodně a je velmi sypký, takže se do něj propadám celá. Nejvíc mě vadí vždy, když do něj zarazím obličej a nemůžu si ho otřít. Nejsem ani ve třetině a už jsem unavenější než po crossfitu. Minimálně na dechu je to znát určitě. Sníh ale mému plazení dává další dimenzi. Studí, štípe a na některých místech dokonce pálí, což opravdu nechápu. Nenávidím ho a zároveň miluji. Už několikrát jsem byla různě spoutaná v zimě, ale nikdy nebylo tolik prašanu, do kterého úplně zapadám. Nemůžu se dočkat, až se osvobodím, ale zároveň si užívám ten pocit být venku, nahá, svázaná a prodírat se sněhem.

Po nalezení klíče mi zase chvilku trvá, než se mi podaří odemknout ledovými prsty zámek, ale konečně se můžu postavit a shrbená utíkám malými kroky, jaké mi pouta dovolí, zpět do tepla. Tady už konečně dosáhnu i na klíče od pout na zápěstích a kotnících a můžu se tak osvobodit. Okamžitě mířím do sprchy, kde si dopřávám nekonečný proud teplé vody. To má ale jeden háček. Vylézám totiž neskutečně nadržená a strašně bych si chtěla zalézt pod deku, hladit se a hlavně si užít teploučký orgasmus.

To ale samozřejmě nesmím dopustit. Proto si poutám nohy k sobě, zalézám si pod deku a zápěstí dávám do pout a k řetězu kolem krku. Na televizi pouštím porno a o pár hodin později u něj i nadržená a unavená usínám.