Milan je zpět!

Určitě nejsem jedna z těch, které všude na potkání budou vyprávět, jak i na covidu a lockdownu se dá najít něco pozitvního a něco, za co být vděční. Ale stalo se. Začátkem října se mi ozval Milan. Můj bývalý dominantní partner Milan, se kterým jsme se rozešli poté, co ho práce zavedla na druhou stranu zeměkoule. Zpráva byla prostá: “Jsem v Praze, nezajdeme dnes na večeři? M.” 

Okamžitě se mi podlomila kolena. Sice jsem byla s Milanem v kontaktu i poté, co odletěl, ale o jeho návštěvě v Praze jsem nevěděla. Vlastně jsem mu ani nikdy nepsala nic ve stylu, že kdyby měl cestu, ať dá vědět, protože jsem se bála, jaký nepořádek v hlavě by mi to nadělalo. A teď najednou večeře. Samozřejmě jsem ji potvrdila.

Zrovna jako naschvál jsem ten den byla v kanceláři, ale zabalila jsem to dříve a jela domů chystat se snad pečlivěji než na první rande. Vyzkoušela jsem doslova desítky outfitů a stále si nebyla jistá, který vybrat. Nechtěla jsem vypadat trapně, že hodlám pokračovat, kde jsme skončili, pokud to měla být jen kamarádská večeře. Na druhou stranu jsem chtěla vypadat co nejlépe a nejsvůdněji, kdyby za tím pozváním na večeři bylo něco víc. Tím jak vypadám jsem se naprosto zaměstnala i cestou do restaurace, což mělo jednu jedinou výhodu: neměla jsem kapacitu vyšilovat nad tím, co Milan čeká, nebo co mu řeknu.

Vešla jsem do restaurace a on už tam seděl. Usmál se na mě, vstal, pomohl mi s kabátem a s židlí. Galantní, jako vždycky. Viděla jsem ho naposledy před pěti lety a přísahala bych, že vypadá ještě lépe, než jsem si ho pamatovala. Než přišel poprvé číšník, bylo mi jasné, že to dnes skončí sexem. Než jsme dojedli, doufala jsem, že nebude ojedinělí a že bude i něco víc. To mi zrovna Milan prozradil, že bude teď mít kancelář v Praze, protože i kvůli zkušenosti s covidem se jeho firma snaží dostat své lidi zpět do jejich mateřských zemí.

Už za jízdy taxíkem jsem měla v sobě Milanovy prsty, které mě nechal oblíznout. Samozřejmě, že jsem úplně tekla. Samozřejmě, že jsem si všimla jeho samolibého výrazu. Po noci plné zážitků jsem odcházela druhý den ráno domů a srdce mi poskočilo radostí, když mi ještě na cestě přišla zpráva, že si to večer zopakujeme. Teď už jsem věděla, co si vezmu na sebe. 

První organizované pondělí

Jsem přesvědčená, že postupné zavírání restaurací a další omezení setkávání vedly k tomu, že jsme návrat k sobě dost urychlili. Za necelé dva týdny od první večeře jsem v pondělí brzy ráno opouštěla Milanův byt s výrazným obojkem na krku a jasnými instrukcemi (které vlastně pro pondělky platí doposud): 

1) Obojek nikdy nesundávat (ani v práci, natož na HO, blíží se zima a budou asi zase omezení, tak není důvod to vždy nějak nevymyslet).

2) Po příchodu do svého bytu se okamžitě svléknout a obout si červené boty na jehlách a na kotníky zacvaknout pouta, která dávají možnost asi 10cm krůčků. Na stole vedle počítače mám velký šátek, kterým se mohu zahalit, pokud bych musela při webexu použít kameru.

3) Do rohu obýváku umístit mobil tak, aby jeho kamera zabírala většinu místnosti a spustit na něm aplikaci, přes kterou mě může Milan kdykoliv sledovat.

4) Zabalit si malý kufřík věcí na celý týden k Milanovi. Musí se mi tam vejít sexy prádlo, punčochy, botičky, oblečení mezi lidi, sportovní věci a kosmetika. Pokud si k Milanovi přinesu něco, co mu nebude připadat dostatečně sexy nebo se mu jen prostě nebude líbit, vyhodí to, nebo mě jinak potrestá.

Každé pondělí tak jdu pracovat na Home office k sobě do bytu, kde si zabalím nové věci na celý týden k Milanovi. Během dne si i vyperu a pokud je třeba i uklidím. Když jsem hotová s prací, každý týden se různě sama svážu před kamerou a čekám, než mi přijde zpráva od Milana, že se mohu osvobodit a vydat na cestu do jeho bytu.

Teď poprvé ale ještě netuším, že z toho bude tradice. Teprve včera jsem dostala od Milana obojek. Ani jeden z nás mu nepřikládá tak osudový význam, jak někteří jiní z BDSM komunity. Je to spíš jen připomínka mého postavení a teď se velmi hodí ho mít neustále zamčený na krku, protože se mezi lidi moc stejně nechodí a venku je zima, takže se dá maskovat, když je třeba.

Když spouštím kameru na svém mobilu, na chvilku mě zarazí, jakou důvěru mám v člověka, kterého jsem tak dlouho neviděla, ale opravdu nemám ani zrnko pochyb, že by mě tímto způsobem zneužil. Doma jsem už pracovala různě mučená vícekrát, ale teď je to jiné, je tu kamera a na jejím druhém konci někdo, kdo kontroluje velkou část mého života. Je to neskutečně vzrušující.

Vlastní práci jsem měla docela rychle hotovou, protože teď jí jednoduše u nás tolik není. Byla jsem ráda, že nemusím stát celou dobu před počítačem, protože i tak už mě z mých botiček slušně bolela lýtka. Nesmím totiž u práce sedět a tak jsem si doma vyrobila improvizovaný standing desk. Začínám si tedy chystat věci k Milanovi a to mi zabere snad dvě hodiny. Sbalit se tak, aby se mu vše líbilo a nic podstatného mi nechybělo, je mnohem obtížnější, než jsem čekala. A to samozřejmě počítám s tím, že ty nejobjemnější kousky si obléknu na sebe. 

Než jsem se začala poutat, přišla ještě zpráva od Milana, že mám všechny své hračky vyskládat na jedno místo a připravit něco, v čem by mohl ty, které si vybere odvézt k sobě do bytu. Mou postel tedy zaplavily provazy, pouta, dilda, vibrátory, svorky, závaží, roubíky a další nezbytnosti každé nezávislé mladé ženy. Teď už je ale konečně čas se vrátit do obýváku, spoutat se do kozelce a vyčkávat příchod Milana. Určitě teď neležím na zemi žádný rekordní čas, ale co se vrátil Milan, byla jsem v dlouhé bondáži už několikrát a mnohem častěji, než když jsem sama. Uvědomuji si, jak je to vlastně velmi osvobozující, být spoutaná a vědět, že budu jen ve své hlavě a neukrátím si čas s mobilem nebo jinak. Poznávám, že i tato část mi chyběla, jakkoliv se může zdát nudná. Rozhodně je také třeba si na to zvyknout. Alespoň já to tak mám.

Balíme

Pokaždé, když na chodbě zaslechnu kroky, zrychlí se mi tep. Ale ne každé kroky znamenají klíč v mém zámku a tak si na Milana chvilku počkám. Když konečně vejde, jde okamžitě za mnou pleskne mě několikrát přes zadek a potom políbí na čelo. Pak se přesune do ložnice, kde balí část mých věcí. Jsem napnutá, co všechno si odvezeme do jeho bytu. Vrací se s úsměvem a vysvobozuje mě z mého svázání. Trochu se předním naživo nahá stydím, ale nechci zdržovat, tak si rychle balím notebook a příslušenství do tašky a odcházím se obléknout.

“Kam jdeš?” ptá se pobaveně.

Jasně, zapomněla jsem se zeptat na svolení, přeci jen jsem ještě nenajela na plně subinkovský mód. 

“Můžu se jít obléknout?”

“Ne, sundej si boty!”

Celá se zachvěju a čekám, že začneme s mučením už tady. Sundávám si boty.

“Kde máš věci, co sis chtěla vzít na sebe?”

“Většinu v koupelně a potom kabát na prvním ramínku v předsíni a boty pod ním,” odpovídám, zatímco mi Milan zavazuje oči. 

“Potřebuješ tady ještě něco dodělat?”

“Nepotřebuju.”

Cítím, jak mi Milan zatím obmotává kolem pasu provaz. Samozřejmě ho protahuje mezi nohama a utahuje, aby se pořádně zařízl. Jemně mi zatlačí na rameno a já si kleknu. Cítím jak mi váže kotníky ke stehnům. Ruce mi poutá před tělem. Potom slyším hučení koleček kufru. Cítím, jak mě Milan zvedá a snaží se mě do něj vtěsnat. Určitě si musel nějaký kufr přivézt, protože já žádný tak velký nemám. Pomalu mi dochází, co se chystá. Než stačím rozjet ve své hlavě paniku, Milan mi šeptá, že se nemám bát. Trochu se mnou hýbe v kufru, abych to měla co nejpohodlnější, ale i tak ležím stočená v klubíčku bokem na konstrukci kufru a pohodlné to není ani trochu. Před tím, než uslyším, jak výko zavírá zipem, ještě dostávám do ruky tlačítko, které mám stisknout, kdyby bylo cokoliv špatně.

Najednou se kufr zvedne a já se trochu sesunu. Cítím, jak vibruje na mé podlaze a jak skáče po dlažbě chodby. Najednou se ochladí - jsme venku. A já jsem strašně vzrušená. Neuvědomuji si, že bych snad měla někdy tuto konkrétní fantazii, ale je to úplně skvělé. Jsem namačkaná v kufru, nahá a nikdo kolem to neví! Vím, že se Milan určitě zapotil, když mě zvedal do kufru svého auta. Slyšela jsem, jak startuje a vnímala pohyb auta. Nemám tušení, jestli jel přímo do bytu nebo to bral oklikou, ale když jsme konečně zastavili, začínala jsem už na sobě dost cítit únavu z maličkého prostoru. Ve výtahu jsem se už nemohla dočkat, až budeme u Milana a pustí mě ven. To byla ale naivní chyba, protože kufr nechal ležet u sebe v obýváku neotevřený.

Vytáhl mě ztuhlou a hned mi vzal ruce a přivázal je ke stropu. Koberce jsem se dotýkala jen koleny, protože jsem měla stále přivázané kotníky ke stehnům. Nebylo to vůbec pohodlné a aby bylo ještě méně, dostala jsem na bradavky svorky spojené řetízkem. Přede mne položil kufřík s mými věcmi a začal si je prohlížet. Občas se zeptal, proč jsem si zabalila právě tento kousek a já po pravdě odpovídala. Vypadal spokojený. Potom mi vysvětlil pravidla pro moje věci v jeho bytě - všechno moje oblečení bude všechno neustále v tomto kufru. Nesmí se nikde jinde povalovat ani viset. Kufr má své místo na komodě v ložnici. Jediná výjimka jsou jedny venkovní boty a to, co se vejde na jeden věšák u vchodu.