Úplně běžná středa v listopadu

 Je běžná středa v listopadu 2020. Vlastně jsem se musela kouknout na mobil, abych se ujistila, že je opravdu středa, protože jako mnohým, se mi dny na home office už docela slévají. Budím se a vedle mě leží Milan, na sobě mám černou košilku a nejsem nijak spoutaná. Spolu s tím, že jsem se probudila v posteli to většinou znamená, že jsem včera plnila výborně své subčí povinnosti. Ale mě nic nebolí a nikde nejsou stopy od mučení. Včera jsme si totiž udělali pohodový vanilkový večer. Ano i na tak úchylné a zvrácené věci někdy s Milanem dojde.

Potichu se vyplížím z postele do koupelny a když z ní nahá vycházím, vidím Milana připravovat kávu. Ze začátku jsme se snažili najít nějaký velmi BDSM ranní rituál, ale shodli jsme se, že je nejen otravný a nepraktický pro mě, ale i pro Milana. Jediné, co z toho zbylo je, že pokud jsem volná, mohu se jít připravit do koupelny a z ní musím vyjít nahá. Oblékám se zásadně ve dveřích ložnice, kam je vidět z postele, z kuchyně i z Milanova oblíbeného křesla. Já si mezitím vybírám ve svém malém kufříku oblečení pro dnešní den. Vše už mám stejně rozmyšlené, protože tady moc věcí nemám ani mít nemohu. 

Zatímco se oblékám, Milan si bere kávu do křesla a pozoruje mě. Pořád mě to vzrušuje. Myslím, že jeho také. Natahuji si jemné průhledné punčochy a jejich černý lem připínám na béžový saténový podvazkový pás s ozdobnou černou krajkou. Ve stejném provedení mám i kalhotky a podprsenku. Nakonec si obouvám černé lodičky na vysokém podpatku. Přesně tak mě má Milan při práci nejraději. Na podpatcích, v sexy prádle. Pokud neurčí, že si mám vzít víc, nebo míň, běžně se oblékám takto. Jsem vlastně ráda, cítím se tak sexy a navíc to mezi námi uchovává nahotu jako způsob další nadvlády a mého ponížení. Už oblečená a lehce nalíčená si připravuji rychlou snídani. Nesedím u stolu, ale klečím na patách přímo naproti Milanovi a jídlo mám na konferenčním stolku. Ať už sedí ve svém křesle nebo ne, toto je moje standardní pozice při snídani. Ještěže je pod stolkem opravdu měkký koberec. 

Dopoledne

Po snídani si připravuji svůj notebook. Milan je velmi striktní v tom, nakolik mě nechává se ve svém bytě zabydlet. Proto musím každé ráno notebook vyndat z tašky, zapojit ho a po práci ho zase kompletně uklidit. Moje pracovní místo je u zvýšeného pultu kuchyňské linky. To proto, abych mohla u práce stát na svých vysokých podpatcích. Když mám vše připraveno k práci, beru pouta spojená řetězem a zamykám je kolem kotníků. Řetěz potom zamykám do očka, které Milan schoval na spodek linky. Každá noha se tak může trochu hýbat, ale ne zbytečně moc. Klíč od zámku pokládám vedle notebooku a šátku, který je určen na zahalení při používání webkamery. Původně byl v plánu řetěz ze stropu k obojku, ale pro práci s webkamerou to bylo příliš nepraktické.

Milan dnes nespěchá a z křesla pozoruje celou mou přípravu. Až když začínám pracovat, zvedne se, plácne mě párkrát přes zadek, políbí mě a jde se také chystat do práce. Jeho pracovna je pro mě zapovězené území. Smím tam jen na jeho přímé vyzvání. Posunul si tam stůl a židli tak, aby na mě viděl, když pracuji na svém místě. Já jsem k němu prakticky zády, takže vůbec netuším, kdy a jak často na mě, tedy hlavně na můj zadek, kouká, ale připadám si stále pod dohledem. 

Dopoledne docela utíká a zrovna dnes střídá jeden hovor druhý. Bez toho, abych si všimla se ke mě přiblížil Milan a zajel mi rukou vysoko mezi stehna. Myslím, že ho pobavilo, jak jsem leknutím celá ztuhla. Zatímco mě hladil mezi nohama, snažila jsem se ze všech sil koncentrovat na svůj hovor. Než jsem se ale stihla rozloučit a doufat v nějakou větší akci, M mě jen plácl po zadku a šel si dělat kávu. Už se mi dokonce stalo, že jsem do hovoru vyjekla potom, co mě plácl přes zadek a já to vůbec nečekala. I tak je mi ale milejší, že prakticky pokaždé, když jde kolem na mě sahá, než aby kolem mě chodil jako kolem vlastní sestry. 

Pokaždé, když se potřebuji vzdálit ze svého místa, musím do speciální konverzace dát Milanovi vědět. Potom si odemknu řetěz od linky, ale kolem kotníků mi zůstane. Přesně jako teď, když potřebuji na wc. Po návratu jen stačí napsat, že už jsem zpět na místě zamčená a dál pokračovat se svou prací. Před dvanáctou mi v té samé konverzaci vyskočí od Milana stručné “Kávu!”. Odpovím zprávou o odemčení a jdu mu připravit kávu. Tu položím na tácek spolu se skleničkou vody. S jednou rukou za zády a malými krůčky jaké řetěz dovolí dojdu na práh pracovny, kde zaklepu na otevřené dveře. Milan mi pokyne dovnitř a já mu pomalu položím kávu a vodu na stůl. Prázdný šálek seberu ze stolu a odcházím. To vše pomalu, s rovnýma zádama a svůdně, nikoliv však lacině. Milan mě po očku sleduje, ale nepromluví na mě a věnuje se svému konferenčnímu hovoru. Já jdu rovnou na své místo a opět zamykám řetěz k lince. 

Kolem jedné se ozve zvonek a dorazí jídlo. To je pro mě signál rychle si jít vzít své minišaty zatímco Milan přebírá oběd. Jako každý den, kdy mám dovoleno obědvat, se u stolu bavíme běžně, jako by se nic nedělo. I kdybych předtím dostala výprask nebo v sobě držela vajíčko, při obědě je M vždy okouzlující a uvolněný. Já si užívám, že mám na sobě něco víc, než jen prádlo, protože spoustu dnů je to moje jediná příležitost, jak unosit šaty. 

Odpoledne

Po jídle si šaty znovu sundám a vrátím se k práci. Dnes mi to jde opravdu rychle a tak celkem brzy píšu Milanovi, že to, co jsem potřebovala stihnout mám hotové. Pokračuji dál s méně urgentními věcmi, než mě M zavolá do pracovny. Okamžitě uklízím notebook a už stojím na určeném místě v pracovně. Nohy mám rozkročené, ruce založené za zády a koukám přímo před sebe. Čekám, než se mi Milan bude věnovat nebo mi řekne, co mám jít dělat. 

Konečně zvedá oči od monitoru a podává mi dálkově ovládané vibrační vajíčko a malý kovový anální kolík. Přímo před ním si je zasouvám do dírek, což je okamžitě velmi ponižující. M vstává, odepíná mi pouta z kotníků, od kterých má klíče jenom on a začíná mě svazovat. Brzy ležím na zemi v těsném hogtie se zavázanýma očima a roubíkem. Dnes nemám na uších sluchátka s hudbou, ale jen tlumící špunty. Vlasy mám přitažené ke kotníkům a ruce těsně svázané k sobě. Velmi často v sobě cítím zapnuté vajíčko, ale vždy jen tak, že se nemám šanci udělat. Svázání je mi nepohodlné od první minuty a samozřejmě se to časem nelepší. Myslím, že se Milan kochá mým nepohodlím. Vajíčko jede čím dál častěji a ve mě se zvyšuje vzrušení. Zároveň ale začínám mít pocit, že ve svázání už nemohu déle vydržet. Čím víc sebou šiju, tím na vyšší obrátky jede vajíčko. Jenže moje pozice je tak nepohodlná, že se mi nedaří využít vibrace. Ty najednou přestanou a Milan mě celou rozváže.

“Mám tu ještě práci a ty potřebuješ pohyb, běž si zaběhat, pak si s tebou pohraju. A nešetři se!”

“Ano Milane,” vzdychnu, “něco extra?” 

“Překvap mě!”

To nesnáším! Spojení “překvap mě” většinou znamená, že musím být na sebe drsná, drsnější, než Milan zamýšlel. Proč jsem se já husa nadržená tak hloupě ptala. Oblékám si sportovní tanga, podprsenku, legíny, které používám díky jejich značné průhlednosti zejména při podobných příležitostech, funkční triko a krátkou lehkou bundu. Do kundičky si vsunu větší kuličky a po dlouhém přemýšlení si nakonec na bradavky připnu svorky a schovám je do podprsenky. Jdu se tak ukázat Milanovi. Pochválí mě a svorky mi sundá. Prý se bude mým bradavkám dnes věnovat osobně. Tomu, jak se cítím, se myslím říká smíšené pocity.

Podvečer

Snažím se běžet naplno, jak mi M kladl na srdce. Velká fyzická námaha tak zajistí, že kuličky nemají šanci mě udělat. Vracím se po necelé hodině a cítím se příjemně unavená. Milan na mě už čeká. Musím se okamžitě svléknout. Bere si provaz a váže mi pevné smyčky pod a nad prsy. Stahuje je vepředu k sobě a vzadu k nim přivazuje zápěstí. Vede mě do obýváku, kde má přichystané dva taburety. Začínám trochu tušit, co mě čeká. Stoupnu si na ně. Milan vede provaz ze stropu a přivážeho za mými zády k provazům kolem hrudníku. Zatím je volný. M začne taburety sunout od sebe a já musím čím dál víc rozkročit nohy. Stát takto je dost náročné na svaly na nohách a mně už dochází, proč mě Milan poslal proběhnout.

Než si Milan sedl, aby pozoroval, jak se původně nenáročná pozice mění v boj s únavou svalů, rozhodl se mě ještě ponížit. Vytáhl ze mě kuličky, nechal mě je olízat a potom mi je vsunul do úst. Zajistil je jen tím, že mi kolem hlavy utáhl provaz, ale to stačilo. Navíc tento typ roubíku, narozdíl od přelepení rtů páskou, umožňuje i jeho oblíbený a můj neoblíbený slintací efekt. 

Moje pozice je mi nepříjemná, ale ještě jde zvládat. Proto mě netěší, když se Milan zvedne z křesla. Brzy mám na bradavkách svorky, ale tím M nekončí. Kolem pasu mi omotává provaz a jeho konec protahuje mezi nohama a nechává viset ve vzduch přede mnou. Mám tušení, že to tak dlouho nezůstane a opravdu během pár vteřin se vrací s velkým kettlebellem, pokládá ho na zem a váže ho na volný konec provazu, který mi prochází rozkrokem. Musím okamžitě pokrčit nohy v kolenou, protože jinak by se mi provaz zařízl bolestivě mezi pysky. On se tedy zařezává i tak, jak se snažím najít balanc při stání na taburetech. Posledním, alespoň pro teď, vylepšením je provázek vedoucí od svorek na bradavkách přes kladku k závaží. Milan samozřejmě vyměřil délku tak, že pokud se propnu a nechám si provaz zaříznout do kundy, závaží od bradavek se dotkne země, jinak je ale ve vzduchu.

Cítím jak slintám a kape ze mě pot. Tohle je opravdu fyzicky strašně náročné. Začínají se mi nekontrolovaně chvět nohy. Snažím se jim ulevit tím, že se víc pověsím do provazů, ale to také není moc pohodlné. Soustředím se na sebe a na nalezení rovnováhy, ale i tak si všimnu, že se Milan mým trápením baví a že ho vzrušuje. Začínám hlasitě dýchat, ale když se M zvedne a já najednou ucítím ránu rákoskou přes zadek, vyjeknu. To se mu nelíbí. Narve mi do otevřené pusy má propocená tanga z běhání a pusu zalepí páskou. A já mám přitom pořád v puse i venušiny kuličky a provaz který je tam drží. 

Nohy se mi začínají nekontrolovatelně chvět a Milan sází na zadek další rány. Potom si stoupne přede mě a začne rákoskou švihat má stehna a lýtka. Kanou mi slzy a chvílemi sebou házím jako smyslů zbavená. To je samozřejmě chyba, protože si tím akorát působím víc bolesti, ale nemohu si pomoci. Naštěstí se Milan rozhodne mi dopřát přestávku. Přinese pár knížek a dá je mezi taburety tak, že na nich mohu stát s nohama u sebe. Mezitím mi utírá slzy a šeptá mi, jak jsem šikovná holčička a jak to výborně zvládám. Nesnáším, když mi říká holčičko a ještě víc, když mi říká, jak jsem šikovná poté, co mi dává trochu oddechu. Chci na něj řvát, že nejsem žádná malá šikovná holčička, ale nemám na to sílu. Tak jen dál slzím a trpím ponížením. 

“Stačilo,” řekne bez předchozího varování. Dá mi nohy zpět na taburety a odnese knihy. Než se stihne vrátit, mám pocit, jako bych žádný odpočinek neproběhl. Milan si bere do ruky důtky a začíná opět na zadku. Brzy ale přechází dopředu a soustředí se na můj rozkrok. Trpělivě ránu za ránou ho barví do červena. Nepoužívá velkou sílu, ale pravidelný rytmus zajistí, že brzy je každá malá rána nesnesitelná. Oči mám opět plné slz, když mění důtky za vibrační hlavici. Brzy jsem velmi vzrušená, ale jsem tak unavená, že budu potřebovat trochu víc času. Ten ale nemám, protože M mění hlavici zpět za důtky. To zopakuje ještě třikrát a já se ani jednou nedokážu udělat. Za to jsem úplně rozložená plačící nadržená troska. Když mě zase začíná být důtkami, zazvoní mu mobil. Rychle mě odváže od stropu, rozváže mi ruce a položí na koberec. Smím se rozvázat a on jde zatím pro jídlo.

Večer

Po rychlé sprše klečím znovu jako při snídani u konferenčního stolku. Narozdíl od rána nejsem naproti Milanovi, ale vedle něj. Na sobě mám jen krátký saténový župánek a památky na předchozí mučení. Milan mě průběžně hladí, v ruce mám kousek pizzy a jsem šťastná. Po jídle poklidím a Milan vybere film na Netflixu. Přesuneme se na sedačku, schoulím se k němu a upíjím sklenku vína. Jsem unavená a postupně se sesunu Milanovi na klín. Hladí mě po vlasech a po rameni. Ano, je to ten stejný člověk, který mě před hodinou mučil tak, že jsem byla přesvědčená, že nesnesu ani dalších pět vteřin. Najednou se trhnutím vzbudím. Usnula jsem u filmu. Milan mě posílá umýt se a spát. Až se zítra vzbudím, najdu na svých věcech lísteček “včera večer jsem měl s tebou ještě plány, dnes si to vynahradíme, neboj”.