Prozrazení

Po dlouhém a velmi náročném přemýšlení jsem se rozhodla zasvětit Jirku do toho, kdo ve skutečnosti jsem. Bylo mi jasné, že ho tím můzu ztratit, ale důvody zkusit to byly silnější.

Důvod první - zaslouží si to vědět. Jak poznamenal snad i někdo v komentáři na tomto blogu, je dost nefér, aby Jirka o ničem nevěděl a já to navíc takto vytrubovala do světa.

Důvod druhý - než bude pozdě. Raději se dozvím, že jsem úchylná a s někým takovým se nechce ani vidět chvilku po začátku než po dvou letech. Nechci investovat energii a city do někoho, komu se nebudu moci zcela otevřít.

Důvod třetí - bezpečí. Kdyby to nepochopil, nehrozí nebezpečí, že mě prozradí. Jednak to není žadný blbec a navíc bychom se asi moc nevídali. Není totiž z okruhu mých nejbližších kamrádů.

Důvod čtvrtý - nevydržím bez BDSM. Opravdu mi chybí sebemučení. Nevím jak bych byla schopná dlouhodobě maskovat a provozovat selfbondage, aby si toho nevšiml. Navíc bych asi časem začala přemýšlet, jestli mi v tom nepřekáží a to není opět moc fér.

Důvod pátý - více zábavy. Pokud by to přecijen dopadlo, čeká mě asi docela dost zábavy. Navíc mi poslední dobou přišlo, že by ho to přeci jen trochu lákat mohlo.

To byly mé důvody. Rozhodnutí bylo na světě, stačilo ho jen realizovat. Je mnohem jednoduši odhodlat se strhnout si najednou všechny kolíčky z těla, než se přiznat někomu, koho znáte a na kom vám záleží k něčemu takovému.

Už ani netuším, kolikátý to byl vnitřní pokus, ale nakonec jsem našla odvahu ve čtvrtek ráno. Probudila jsem se a Jirka ještě spal. Zapnula jsem svůj počítač, najela na tento blog a na klávesnici nechala vzkaz:

"Tohle je můj blog, všechno jsem opravdu prožila a mám to ráda. Pokud se ti to zdá zvrácené, pochopím to. Šla jsem pro snídani, budu ráda, když tě tu najdu, až se vrátím."

Potom jsem s tepem téměř snad 200 úderů za minutu vyběhla ven a práskla za sebou dveřmi tak, že to muselo probudit všechny snad i v sousedním domě.

Nešla jsem přimo do obchodu, bloumala jsem po sídlišti a snažila se uklidnit - vesměs marně. Potom jsem to už nemohla vydržet a vyšla směrem k obchodu, kde jsem plná nervozity třesoucíma se rukama naházela pár věcí do košíku. Po zaplacení jsem se téměř rozběhla k bytu. Jak jsem se ale blížila, začala jsem se bát, co zjistím a můj krok zpomalil a znejistěl.

Když jsem strkala klíč do zámku, všimla jsem si, že se mi ruka celá třese. Opět jsem se zhluboka nadechla a vzala za kliku. Asi mě musel slyšet, protože stál hned za dveřmi. Když viděl, jak jsem nejistá, udělal pár kroků ke mně a objal mě. úplně jsem se mu složila na rameno a brečela jako malá holka. Když jsem se konečně trochu uklidnila, vysoukala jsem ze sebe otázku: "Zůstaneš se mnou?" a odpovědí mi bylo: "Asi zůstanu."

Následovalo velmi dlouhé vyptávání a vysvětlování. Možná nejtěžší bylo vysvětlit jednoduché proč. Bál se, abych to od něj nebrala jako domácí násilí a také jestli na mě dokáže být zlý a nekompromisní. Musela jsem ho ubezpečit, že to není trauma z dětství a že ho nebudu považovat za grázla, co bije doma ženu.

Z čeho byl ale dost zklamaný bylo, že se o tom všem píše na internetu a on jediný o tom neví. Dokonce si přál, abych blog zrušila. Nakonec jsem ho uprosila, že vám o tom musím napsat a pokud by si nepřál, abych psala dál, dám vám vědět. Opouštěl mě se spoustou nedořešených otázek mezi námi i každý sám v sobě. Doufám, že to dobře dopadne i on říkal, že by chtěl pokračovat, ale je toho na něj moc. Tak mi držte palce.