Malý selfúnos

Obyčejně píšu spíš o delších a tvrdších způsobech selfbondage, ale tentokrát se s Vámi podělím i o kratší páteční zážitek. Po mé nehodě na kole rodiče trvali na tom, abych si do Prahy vzala původně máminu Fabii, takže přestože vlastně nikam nejezdím, mám auto. Dopsání Velkých Trestů mě dostalo do bondage nálady, a tak jsem se rozhodla spojit obojí dohromady.

Při psaní posledních dvou dílů Velkého Trestu jsem seděla na křesle víceméně svobodně. Na místě mě držely čtyři kolíčky na pyscích, které byly přivázány k židli a krásně mi roztahovaly kundičku. Další kolíčky byly na bradavkách. Provázky od nich vedly k zápěstím, a tak když jsem udělala nějaký nečekaný prudký pohyb, buď jsem si je rovnou strhla, nebo aspoň řádně vytahala bradavky. Toto všechno píšu jednak proto, abych se pochlubila, a také proto, abyste věděli, že se nešetřím, přestože podle dnešního příspěvku by to tak možná vypadat mohlo.

Do bytu jsem se dostala až kolem sedmé, takže jsem na nic moc nečekala, sbalila provazy, pouta,  lepící pásku, budík a šla k autu. Chtěla jsem, aby moje hra byla co nejvíc jako "opravdový únos", takže jsem se ani nepřevlékla a měla na sobě to, co celý den v práci. Uznávám, že většina žen asi zrovna bílá šňůrková tanga a bílý korzet, na kterém visí tělové punčochy, do kanceláře nenosí, ale to je jen detail. Na sobě jsem ještě měla bílou formální košili, úzkou sukni nad kolena a černé sáčko. Samozřejmě nemohly chybět černé boty na vysokém podpatku, ve kterých řídit po Praze není vůbec snadné ani když jedete jen pár kilometrů.



Dojela jsem k velkému nákupnímu centru obleženému auty. Ani jsem nemusela parkovat blízko u vchodu, abych kolem sebe měla přiměřeně rušno. Zaparkovala jsem vedle přístřešku pro vozíky a začala s přípravami. Protože v kufru moc místa není, musela jsem se připravit už v autě a potom si najít vhodnou chvíli a do zavazadlového prostoru pokud možno nepozorovaně docupitat. Prvně jsem si zařídila únikovou cestu. Budík jsem nastavila tak, aby z něj spadl klíč od pout a klíč od auta po asi devadesáti minutách. Lepící páskou jsem tento časovač přilepila k zadní opěrce tak, aby po uvolnění spadly klíče mezerou mezi krytem kufru a sedačkou dovnitř. Sedla jsem si na zadní sedačku a začala s vlastním svazováním. Bylo mi sice trochu líto punčoch, ale říkala jsem si, že pro větší pocit reality bude lepší použít lepící pásku. Oblepila jsem nohy u sebe nad a pod koleny. Když už jsem měla pásku v ruce, přelepila jsem si i pusu. Teď už jsem se dost schovávala a číhala na vhodný okamžik.

Když jsem kolem sebe nikoho neviděla, rychle jsem otevřela dveře, malými krůčky přecupitala ke kufru a otevřela ho. Naštěstí za mnou byl nějaký keř, takže jsem se nemusela bát, že mě někdo uvidí, pokud nebude příliš blízko. Natáhla jsem se k budíku a klíčem zamkla auto, takže se nikdo nedostane dovnitř a až zaklapnu kufr tak ani ven. Ještě před kufrem jsem si páskou omotala k sobě kotníky a přes pásku dala smyčku provazu s jedním koncem. Také jsem uvázala provaz vedoucí nad prsy a nechala jeho konce volné. Vsoukala jsem se do kufru a zaklapla za sebou víko. Provazem kolem prsou jsem přitáhla trup ke kolenům a ruce jsem zacvakla za zády do pout provazem spojených s kotníky.

Do kufru ještě pronikalo trochu světla a já v něm byla svázaná do klubíčka. Dalo by se říci, že jsem seděla na patách a u toho byla předkloněná tak, že se moje prsa prakticky dotýkala kolen. Kufr byl menší, než jsem si myslela a mnoho prostoru k pohybu jsem neměla. Přestože jsem na sobě neměla žádné mučidlo, byla jsem vzrušená. Pokaždé, když jsem slyšela lidi okolo, byla jsem napjatá a snažila se téměř ani nedýchat, přestože to bylo úplně zbytečné. Po nějaké době mi začala být stále stejná pozice nepříjemná a hlavně mi začala být trochu zima. Sako jsem si do kufru nebrala, nechtěla jsem si ho zmačkat a teď jsem toho litovala.

Sice jsem pro opravdovost únosu dělala co se dalo, ale jeden detail byl zásadně jiný. Zatímco ve skutečnosti bych při každém šelestu kolem volala o pomoc a dělala co největší hluk, tady jsem spíš prožívala vzrušení a snažila se ani se nehnout. Ke konci jsem ale cítila už jenom zimu. Dokonce jsem chvílemi i drkotala zuby a celá se třásla. Když klíče konečně spadly, přísahala bych, že v kufru je stejná zima jako v mrazáku. Ještě jsem ale neměla vyhráno. Musela jsem se natočit tak, abych dosáhla na provázek mezi budíkem a klíči a přitáhnou si je. To mi zabralo snad tři minuty. Ruce jsem měla trochu zkřehlé a tak mi odemykání pout zabralo trochu více času než běžně, ale zvládla jsem to. Dlouho jsem bojovala s lepícími páskami, ale nakonec se mi podařilo je strhnout a dokonce si nezničit punčochy. Poslouchala jsem, jestli není nikdo kolem a potom si dálkovým ovládáním odemkla kufr a vylezla ven. Rychle jsem se protáhla, oblékla si sáčko, nastartovala auto, pustila naplno topení a spokojená odjížděla domů.

Bohužel jsem se k dopsání svého zážitku nedostala včas, takže dnes ráno sedím od osmi u počítače a na prsou a pyscích mám teď už 12 kolíčků (4 každé prso, 4 pysky). Je to můj trest za pozdní uveřejnění, o víkendu jsem to nestihla a teď za to pykám.

Jestli jste dočetli až sem, mám pro vás odpověď na jednu poměrně často kladenou otázku v mailech. Nepíšu sem všechny své zážitky a všechno mučení. Většinou vynechávám ty drobnější nebo ty, které nešly úplně podle plánu. Někdy nemám vůbec náladu psát a jindy bych popsala skoro všechno. Řekla bych ale, že o tu nejlepší (nejvzrušivější, nejtvrdší, nejvíc ponižující) selfbondage nepřicházíte.