Ani jsem nečekala, že se včerejší zakládání blogu tak rozjede. Dnes ráno jsem vstala unavená, bolel mě zadek od kartáčů, prsa od kolíčků a trochu jsem cítila i své pysky. Přestože jsem včera měla na orgasmy bohatou noc, cítila jsem se dost nadržená. Bohužel na nic komplikovaného nebyl čas, už tak jsem zaspala první přednášku.
Začala jsem tím, že jsem si oblékla podvazkový pás (opravdu miluji podvazky, cítím se v nich trochu jako kurtizána a zároveň mě vzrušuje to riziko, že mi vykouknou zpod sukně) a připnula si tělové punčochy. Místo kalhotek jsem vzala relativně jemný provaz, uvázala ho kolem pasu a potom si ho protáhla mezi nohama. V úrovni poštěváčku jsem na něm udělala uzel, který mě lehce dráždil nejen při chůzi a celý provaz jsem dost přitáhla, aby se pořádně zařezával. Navrch jsem si vzala látkovou sukni kousek nad kolena, tričko, obula si botky na podpatku a vyrazila na autobus.
Celou cestu v mhd jsem stála, protože jsem si přikázala, že sedět smím pouze na holém zadku a to se mi na sedačkách, kam sedávají nejrůznější individua opravdu praktikovat nechtělo. V metru jsem na provaz mezi nohama téměř zapoměla, jen když jsem různě přešlapovala, vždy se mi připomněl. Nejhorší úsek mě čekal potom pěšky ke škole. Provaz se dost zařezával a navíc uzel vyrazně dráždil poštěváček. Ani jsem se nedokázala rozhodnout, jestli příjemně nebo nepříjemně.
Dřevěná lavice v posluchárně byla příjemně studená a krásně chladila mou rozbolavěnou prdélku. Jak přednáška plynula, začal se mi zadek trochu lepit na lavici a už to nebylo tak příjemné. Stejně tak se mi občas připoměl provaz mezi nohama, ale nebylo to nic hrozného. Vzrušovalo mě, že tu takto sedím a jsem jediná, kdo ví, co se děje pod mou sukní. Po přednášce si ke mně přisedla kamarádka a chtěla ještě něco dovysvětlit. Po vysvětlení jsem se už zvedala, ale na poslední chvíli mě napadlo, že podemnou může být trochu vlhko, z toho jak jsem seděla přímo na lavici a tak jsem musela čekat, než si kamarádka dopíše co potřebuje a až potom jít na autobus.
Chůze ze školy byla ještě horší než chůze do ní, sice jsem provaz mezi nohama při přednášce nějak moc nepociťovala, ale hodina a půl zařezávání udělaly svoje. Snažila jsem se jít velmi plynule a pomalu, protože tak to bylo nejméně nepříjemné. Naštěstí cesta mhd domů uběhla docela v pohodě a jen co dopíšu tento článek, odvážu si ty provázkové kalhotky, které už docela nepříjemně tlačí a půjdu se naobědvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat